Historie

K úmrtí sestry Jiřiny Hendrychové

12. dubna 2017 v 11:52 | Blanka Zelingerová, Olga Fárková

Vzpomínka na Jiřinku Hendrychovou

V pondělí 28.března 2017 zemřela ve věku nedožitých 93 let sestra Jiřinka 
Hendrychová. Tak jsme jí vždy říkali. Celý její život byl spojen se sokolským
cvičením a sokolskou myšlenkou. Vynikala nejen jako gymnastka, atletka a
cvičitelka, ale byla i skvělá kamarádka a vzácným příkladem pro mladou
generaci. Její vystoupení ve výběrových sletových skladbách byla vždy precizní a
bezchybně zacvičená. Při znovuobnovení Sokola v roce 1990 mezi prvními pomáhala
vzkřísit jeho činnost i reprezentovat v sokolském kroji naši jednotu na
veřejnosti.

Ani věk, ani cokoliv jiného nebylo pro ni důvodem, aby vynechala pravidelné
cvičení.
I když její život nebyl zcela lehký, prošla jím vždy usměvavá, upravená, s noblesou dámy.
A taková pro nás zůstane.
B. Zelingerová, O. Fárková 

Na závěr verše bratra Miroslava Kozáka z jeho sbírky:
Nešli jsme nikdy snadnou cestou.                      
Vedly nás k tomu 
jisté vzory
v nevšední kráse antického člověka,
kde spojila se ladnost postavy i ducha,
avšak vždy s hrdým čistým štítem
i víra,
jež se svého cíle neleká,
a na svou cestu zažehli jsme oheň,
až stal se silným mocným svitem.

V noci 29. března 1948 pomohl Zdeněk Lukaštík generálu Františku Moravcovi

29. března 2017 v 15:01 | Jaroslav Skopal

s útěkem do třetího exilu

V den puče 25. února 1948 dostal generál Moravec rozkaz z Prahy, že se má okamžitě hlásit u náčelníka generálního štábu generála Bohumil Bočka. Za války v Londýně to byl Moravcův přítel. A teď mu v dobře známé kanceláři nervózně a formálně sděluje, že za účelem vyšších zájmů státu jej propouštějí z činné služby. A že mu doporučují požádat o dovolenou. Při odchodu z Bočkovy kanceláře potkal další dva kolegy generály, Karla Janouška, velitele letectva, a Aloise Lišku, velitele vysoké školy válečné. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Byli rovněž bez ceremonií propuštěni. Celkem dvacet pět generálů bylo v prvních dnech komunistického převratu zbaveno svých funkcí. Když toho dne přišel František Moravec domů, mlčky se podíval do očí své netrpělivě čekající ženy a byl schopen jen krátké odpovědi na nevyslovenou otázku: "Tak jdeme".
Teď mu nastal problém, jak uniknout zpoza Železné opony. Čistky se rozběhly. Mohl čekat zatčení každým okamžikem a se vší pravděpodobností potupnou smrt na šibenici. Jeho žena, která vše pochopila, se po chvíli se slzami vyjádřila velmi krátce: "Dobře, ale jak?"Oba vypracovali plán svého úniku. Generál Moravec navázal spojení s určitými lidmi z podzemní organizace a plánoval pokusit se překročit hranice pěšky. Jeho žena dostala falešný pas a měla překročit hranice vlakem do Rakouska (a jak se ukázalo, úspěšně). Měla odejet den po něm. Ve svých pamětech František Moravec detaily příliš neuvádí. Dvanáct dní se měla opakovat rutina ranního odchodu směrem na nádraží spojená s nákupem novin. 19. března jeho žena měla odejít s nákupní taškou z bytu společně s ním a pokračoval do bytu jedněch jejich přátel. On sám se tentokrát z nádraží nevracel. Od přítele dostal večer předtím lístek třetí třídy do jedněch lázní. Měl na sobě staré šaty, byl neoholený a pod paží třímal malou aktovku.
Podrobnosti a okolnosti jeho přechodu západní hranice byly dlouho neznámé, protože František Moravec o nich zřejmě ani později nehovořil. Existuje však vyprávění aktivního účastníka a spoluorganizátora konečné fáze samotného přechodu hranice, Zdeňka Lukaštíka, který jeho průběh zachytil písemně v rámci dokumentu nazvaného "Příběh jednoho z mnohých" a to nejspíše v roce 2000, kdy cítil, že nemoc mu již brzy nedovolí další žití na tomto světě. Rozšiřován byl jen ve formě kopií jeho strojopisu uvnitř širší rodiny Lukaštíkovy. Sám jsem pak jeho část použil v knize Zápasy s totalitou a útěky za svobodou, kterou vydala Sokolská župa Středomoravská se sídlem v Přerově.
Zdeňka Lukaštíka představím jen několika větami vytrženými z jeho článku "Na rozloučenou" v čísle 49 časopisu MUKL (My určení k likvidaci) z roku 2000, který se tehdy ve Švýcarsku již blížil k ukončení svého vydávání: "Mé jméno je LUKAŠTÍK ZDENĚK, dipl. ing., narodil jsem se 4. 2. 1925 v Přerově. … Ve čtvrtek 30. listopadu 1939 přišlo gestapo zatknout mého otce (Rudolfa Lukaštíka) pro vedení a členství v UVOZU (Ústřední vedení odboje zahraničního). … Otce se nepodařilo dopadnout a tak jsme všichni z rodiny byli zatčeni jako rukojmí. … Po skončení II. světové války jsme se naštěstí opět všichni setkali i s otcem, který byl členem naší armády v Anglii. … Jako student vysoké školy ekonomické jsem přijal denní zaměstnání jako úředník amerického velvyslanectví v Praze a v noci jsem studoval. … V únoru 1949 jsem byl znovu zatčen, tentokrát našimi lidmi - StB (Státní bezpečností) - a z mého členství na americkém velvyslanectví se bitím, elektrickými šoky, topením atd. vyklubala špionáž pro americkou CIA. … Spolu s Karlem Nigrinem jsme též předtím založili novou skupinu pro přechody přes hranice. … Byl jsem odsouzen Státním soudem pro špionáž a velezradu na dvacet let. … Podmíněně jsem byl propuštěn na amnestii po jedenácti a půl letech na základě amnestie v roce 1960." Dodávám ještě, že Zdeněk Lukaštík zemřel ve Švýcarsku v Curychu 15. května 2001 v Curychu, smuteční rozloučení se konalo o měsíc později v Přerově a urna s jeho popelem je uložena v kolumbáriu na zlínském Lesním hřbitově.
Únik generála Františka Moravce Zdeněk Lukaštík popsal takto:
"Jednou si mne zavolal Karel Nigrin a sdělil, že musím hned na Hlubokou, že tam sedí generál naší zpravodajské služby František Moravec, že jsou na něho vydány již tři zatykače a proto musí být extra a hned přepraven na druhou stranu. Jel jsem jako obvykle do Českých Budějovic, odtud jsem domluvil schůzku s plk. Hrnečkem, zajeli jsme na Hlubokou, vyzvedli Moravce, to již bylo opět v pozdějších večerních hodinách, takže byla tma a generál neviděl, že auto má opět služební označení B. Díky tomu naše cesta probíhala normálním způsobem, stráže opět salutovaly a my přijeli bez problému až na hranice. Ještě bych, než budu dále pokračovat ve svém vyprávění, předeslal to, co jsem měl říci dříve. Generál Moravec po svém příchodu do zahraničí sepsal o celé své činnosti v naší zpravodajské službě knihu, jíž dal název "Špion, jemuž nevěřili". Kniha končí poněkud nezvyklým závěrem, který bych zde k dalšímu objasnění rád citoval:
"Příběh mého úniku je podobný tisíci jiných, že ho tu nebudu líčit. V té malé aktovce, kterou jsem držel pod paží, jsem měl vše, co mi zůstalo z celoživotní služby Československu: břitvu, kapesníky, ponožky, americká a britská vyznamenání, nabitý revolver a 24 nábojů."
Než budu vyprávět dál, chtěl bych jen říci, že kniha je svým obsahem nejen zajímavá, ale také důležitá, že by ji měl mít každý ve své knihovně nebo si ji alespoň přečíst. Vyšla již také u nás pod stejným názvem. Toto přerušení má důležitý vztah k dalšímu vyprávění.
Tak jsme se tedy bez překážek dostali na hranice, myslel jsem, že vše proběhne jako normálně, proto také těch událostí, o kterých by se jako o zvláštních dalo psát, je tak málo. Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. Byla nádherná měsíční noc, měsíc ozařoval celou krajinu a i koruny stromů. Dal jsem smluvený signál do lesa, naši pohraničníci mi odpověděli podobně (světlem baterky) a já ještě opakoval pokračování signálu. Potud tedy vše v pořádku. Pak se však proti obzoru objevily v měsíčním světle uniformy našich pohraničníků, o čemž ovšem generál Moravec nemohl vůbec vědět, vždyť ani pořádně nevěděl, kdo ho na hranice dovezl. To, že nám věřil, bylo jen na základě domluvených hesel mezi Nigrinem a ním. Jakmile spatřil uniformy, tak pochopitelně myslel na zradu, na to, že byl vylákán do připravené pasti. Skočil do příkopu, zalehl tam, vytáhl revolver, o kterém se právě v závěru své knihy zmiňuje a začal střílet, na štěstí ne po nás, ale po pohraniční hlídce.
Ti v domnění, že věc je prozrazena, a že snad se jedná o příslušníky OBZ - vojenské tajné služby, opětovali palbu, pochopitelně že z automatů. Bylo to prostě najednou jako u Verdunu. Byl jsem si okamžitě vědom, že jako další pokračování této nechtěné situace se začnou stahovat na toto místo další hlídky, které však o celé akci nemají tušení, takže vše mohlo skončit velkou tragédií pro obě strany. Generála Moravce jsme spolu s Hrnečkem odzbrojili, já opakoval ústně další heslo veliteli hlídky - byl to jeden z blízkých přátel plk. Hrnečka, takže i toho poznal, já jsem mu řekl, aby nestříleli, že jdu k nim. Vše se vysvětlilo a protože stále přece jen nevěřili, tak jsem vzal jednoho pohraničníka, aby šel se mnou a na místě se přesvědčil, že to není žádná zrada. Pak již šlo vše, jak mělo původně jít, tj. pohraničníci vzali s sebou Moravce, který však stále ještě věřil na zradu a cestou mi stále vyhrožoval, že udělá ve svém životě vše, aby se mi pomstil. Byl jsem rovněž rozrušen a tak jsem hlídce řekl, aby ho na hranicích na rozloučenou za mě někam nakopli. Vše dobře dopadlo, Moravec přešel na druhou stranu a my rychle zmizeli z místa dříve, než se objeví někdo z nezasvěcených. Odjížděli jsme tenkráte tak rychle a tak rozrušeni, že plk. Hrnečka nakonec přerazil železniční závoru a my museli podplatit hradlaře, aby nic dále nehlásil a za vlastní peníze jsme museli koupit novou závoru. Co je ještě na celé té věci nejzajímavější, je ta okolnost, že tento přechod se vůbec neprozradil, při výslechu o tom nepadlo ani slovo. Díky tomu, jak jsem se již zmínil, že generál Moravec o tom zřejmě nemluvil, plk. Hrnečkovi i těm pohraničníkům se i díky mému mlčení a později svedení StB na pár dnů z pravé stopy podařil únik do zahraničí. Podle mého odhadu se nám podařilo převést 500 až 600 lidí."
Podle Jiřího Šolce (kniha Po boku prezidenta, 2007) se přechod uskutečnil 29. března 1948 v noci. Toto datum se objevuji i v některých jiných pramenech. Rozdílnost existuje možná v místě přechodu. Jiří Šolc uvádí, že generál Moravec měl jet vlakem do Mariánských Lázní. Zdeněk Lukaštík hovoří o výchozím prostoru České Budějovice a Hluboká. Prokop Tomek na webu VHÚ zasazuje útěk bez přesného data a místa na Šumavu.

Dodám ještě, že Zdeněk Lukaštík byl svým otcem Rudolfem vychováván v sokolském duchu a ve svých mladých letech chodil cvičit do přerovské sokolovny a pomáhal někdy i v sokolském loutkovém divadle.

Dokument k přípravám XI. VS 1948

15. března 2017 v 12:05 | Jaroslav Skopal

Pamětníci se mohou pokusit v dokumentu najít

Bratr Tomáš Labounek z Olomouce nás upozornil na dokument o přípravách XI. všesokolského sletu v Praze v červenci 1948

40 let nám vládla Marie Terézie

14. března 2017 v 17:59 | Jarina Žitná
Nejenom pohybem živ je sokol
Národní identita
Období po porážce na Bílé hoře patří mezi nejnešťastnější a pro národ nejtěžší dobu naší historie. Změny v politickém, sociálním i kulturním uspořádání Evropy se, samozřejmě, nemohly vyhnout ani našemu území. Následující období bylo pro nás tím obtížnější, že jsme ztratili vládu nad vlastním osudem, který řídili jiní - a rozhodně ne v náš prospěch.
Zastavení 12. - Habsburkové na českém trůně

Prvním z nich byl Ferdinand I. Habsburský, který měl, podle vídeńské úmluvy z r. 1515, jako manžel sestry Ludvíka, posledního z Jagellonců na českém tůně, nástupnické právo. Očekávalo se od něj, že spojí české i rokouské země v mocnou říši, která bude schopna odolávat náporu Turků. I když měl nástupnické právo, nechal se raději zvolit českými stavy, což se stalo 23. října 1526.
Posledním z Habsburků byl - po smrti stařičkého Františka Josefa I.- synovec Ferdinanda d´Este, zavražděného v Sarajevu, - Karel I. v roce 1914.
Vývoj po Bílé hoře lze označit jako ovládnutí státu a společnosti vyšší šlechtou. Majetkové změny dovolovaly vzrůst pozemkových latifundií, panský stav držel až 60% vší poddanské půdy. Aristokratická doba nepřála nižší šlechtě ani městům - ve shodě s Obnoveným zřízením zemským. Úbytek obyvatelstva, úpadek živností a těžké kontribuce způsobily, že města klesala stále hlouběji a nemohla se vzpamatovat. Ani na venkově to nebylo lepší, ubylo pracovních sil, mnoho půdy zůstávalo ležet ladem, vrchnosti rozmnožovaly roboty, utužovalo se nevolnictví. Po potlačení povstání v severních Čechách roku 1680 byl vydán první robotní patent, který konání roboty upravoval. Obdobné patenty pak byly vydány ještě v r. 1717 a 1738. I tak se někde robotovalo až šest dní v týdnu. Venkov ovšem nejvíc ničily obrovské kontribuce - polovina výtěžku patřila státu a polovice vrchnosti, něco z toho dostala církev, běžným obyvatelům zbývalo tak málo, že sotva uhájili živobytí.
Znamenalo to, že během doby upadala města i venkov, zatím co rostoucí bohatství dovolovalo šlechtě život plný nádhery a požitků. Staré hrady (nepohodlné) pustly a místo nich se stavěly pohodlné zámky a zámečky renesanční, případně se hrady přestavovaly. Ze známých renesančních zámků je třeba jmenovat namátkou Bučovice nebo Litomyšl, v 17. století vznikaly monumentální stavby barokní, což je dodnes možno vidět v Praze. U zámků byly zakládány umělé zahrady, obory pro zvěř, rostl počet panského služebnictva. Panstvo si krátilo čas zábavami, sbíráním různých kuriozit a alchymií. Později se stalo objektem zájmu umění, hlavně výtvarné, hudba a divadlo. Největší nádhera se však rozvíjela u císařského dvora, náklad na dvůr činil asi desátý díl všech státních příjmů. Vlivem tohoto způsobu života se naše přední šlechta začala pomalu odcizovat staré české tradici a připoutávala se k Vídni. Tam sídlil císařský dvůr, jedinou výjimkou byla sídelní Praha za Rudolfa II.
Stavovské zřízení se sice zachovalo, ale stále více se uplatňovala moc královská na úkor moci stavů, která se stávala spíše formální i když se každoročně scházely stavovské sněmy a vytvářely se různé komise (katastrální, vojenské, náboženské). Teprve v roce 1714 vznikl zvláštní Zemský výbor, ale jeho kompetence byly nepatrné. Předsedal mu nejvyšší purkrabí a v tomto výboru měla své místo i města. Ve skutečnosti se to však týkalo pouze měst pražských, ostatní města zůstávala pasivní.
Nebývalou měrou rostly berně - daně. V době protireformační zvítězila zásada, že všechnu kontribuci má nést sám poddaný a pán přispívá pouze v naléhavých případech. Pro lepší představu: V roce 1655 se platilo za jednu usedlost ročně 8 zlatých rýnských - to je asi 960 korun dnešních, kontribuce však záhy vzrostla až na 40 zlatých, v přepočtu 4400 Kč. Kromě toho se platilo i v naturáliích a vybíraly se různé další daně, především na vojenské účely. Všechny ohromné náklady císařského dvora musely nést především země české a rakouské, při čemž na Čechy připadaly tři čtvrtiny. Celkový příjem habsburské monarchie v roce 1739 se odhaduje asi na 25 milionů zlatých, což je asi 2 a půl miliardy korun. Panovník si již vydržuje stálé vojsko, které se podle potřeby zvětšuje nebo zmenšuje. Za císaře Leopolda mělo asi 130 tisíc mužů. Armáda byla velmi drahou záležitostí - vojsko bylo nejdůležitější záležitostí monarchie.
Ke změnám nutně docházelo i v oblasti obchodu a vzrůstajícího průmyslu. Základem byla myšlenka, že má-li se dosáhnout zvýšení daní, musí se obyvatelstvu vést dobře! V zemi musí kolovat dostatek peněz a toho bylo možno dosáhnout pouze podporou vývozu a průmyslu vůbec. V zemi tedy vznikají komerční kolegia, která se zasloužila o vydání nových celních řádů, podporovala vznikající továrny, kterým se ovšem silně vzpíraly řemeslné cechy. Začalo se se stavbou silnic, pomýšlelo se dokonce na usplavnění Vltavy. I tak však výsledky nebyly dostatečné.
Rostoucí důležitost nabývá po Bíle hoře tzv. "dvorská komora", která silně ovlivňuje finanční hospodářství, vznikají i různé odborné komise. Dvůr se usídlil trvale ve Vídni, kde úřadovala "Česká dvorská kancelář" v čele s nejvyšším dvorským kancléřem královstcí českého. Ta se stala nejvyšší politickou a soudní instancí - něčím jako českým říšským ministerstvem. Touto kanceláří podobně jako apelačním soudem stále více posilovala jednota české koruny a její správa se centralizovala. Nejvyšší kancléř Království českého sídlil od r. 1627 ve Vídni a byl nadřízen všem úředníkům. Obdobná situace byla i na Moravě. Od r. 1708 zvláštní královský vyslanec český pobýval při říšském sněmu v Řezně, plat mu většinou povolovaly země koruny české.
Po Bílé hoře dochází ke změnám i v otázce národnostní. Německé vystěhovalectví do českých zemí stagnovalo, část Němců byla dokonce vypuzena za hranice, ale přivodila postupně poněmčování země novou nečeskou šlechtou usedlou v zemi. Právě kvůli ní se r. 1627 stala vedle češtiny úřední řečí i němčina. Čeština jako národní jazyk začala být pomalu, ale jistě doma popelkou. Češi byli stále považováni za skryté kacíře, němčina začala převažovat na úřadech i různých jednání. Český ráz veřejného života se mění, především nedostatkem jakékoli literární činnosti, odchodem větší části protestantské inteligence za hranice, válkami, všeobecnou bídou a lhostejností ke všemu českému. Stále více se uplatńuje latina jako jazyk vzdělanců a ani útlak náboženský se nijak nelepší. Čeština zůstává jazykem venkova. Jako vždy a všude i zde budí útlak okamžitě odpor, v tomto případě se posiluje vědomí národní, české. První náznaky se ozvaly z exilu - spisy Stránského, Skály a Komenského, v Čechách ostře protestuje jezuita Bohuslav Balbín. Na Slovensku se šíří čeština hlavně činností českých náboženských uprchlíků, především Českých bratří z Moravy, ale stejně jako v sousedním Maďarsku je větší část literatury psaná latinsky.
Do doby pobělohorské patří i vědecká literární díla Jana Amose Komenského, "učitele národů" , jehož význam snad není v tomto povšechném popisu doby zvláště připomínat. Jisté je, že v oblasti školství a vzdělanosti ovlivnilo jeho dílo vývoj školství nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Kdybychom dodržovali jeho zásady důsledně i v moderní škole dneška, vypadala by úroveň vzdělanosti u nás daleko lépe! Významným dílem byl i spis Pavla Stránského "O státě českém", vydaný latinsky a ,samozřejmě, v exilu. Bohuslav Balbín, jezuita jako první použil historii národa jako zbraň k utužení národního povědomí. Jinak doba literatuře příliš nepřála, za to umění výtvarné a architektura přechodem k době barokní jen kvetla. Na rozdíl od přísné gotiky a jednoduchého slohu renesančního, baroko se vyznačuje zdobností, oblými, rozevlátými liniemi, spoustou barev a zlata - barokní chrám měl přesvědčovat věřící o existenci Boha a všemohoucnosti církve (rozumí se katolické!) Stavitelé těchto architektonických skvostů k nám přicházeli většinou z Itálie, ale později se už setkáváme s mistry domácími, jako byli na př. Dienzenhoferové. V Čechách dochází dokonce k jevu, který nemá ve světě obdoby - baroko ovlivnilo i civilní stavby na venkově (oblast jižních Čech - Soběslavská a tzv. Svobodná, neboli Kubatova Blata). Blatské vesnice mají dodnes zvláštní kouzlo - typicky barokně tvarované štíty stavení i jejich výzdoba, prostorné návsi.... Vesnice Holašovice je dokonce pod patronací Uneska.
Stejně tak se i horlivě pěstovala hudba - a to ve všech vrstvách společnosti. Při zámcích vznikaly dvorní kapely, kolem roku 1600 vzniká opera. Zajímavé je, že barokní hudbu plně ocenilo teprve 19. století. Ve svých počátcích se zdála obtížnou a kostrbatou -slovo baroko je odvozeno z portugalštiny a śpanělštiny. Slovo "barroc" znamená perlu nepravidelných tvarů. Barokní hudbu ve světě představují taková jména jako Handel, Lully, Vivaldi, J. S.Bach, Teleman a Scarlatti a mnoho dalších. Rovněž čeští skladatelé se v barokní době zapisují do hudebních dějin - Adam Václav Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Šimon Brixi.
Barokní hudba provozovaná jako součást mší byla docela určitě jedním z prostředků, jak působit na duši obyčejného člověka a v době protireformační sehrála svou úlohu.
Jarina Žitná

Poznámka: V jedněch dnešních novinách je připomínáno 300 let od narození císařovny a české královny Marie Terézie (13.5.1717). Vládla 40 let. Slovensko razí pamětní minci. Proto jsem vložil ještě jeden název k článku ses. Jariny Žitné, publikovaném v jejích Souzvucích 2/2017), a přidal foto mince.
J.Skopal

Připomenutí Památného dne sokolstva v Přerově

17. října 2016 v 17:13 | Miroslav Rozkošný, foto Vojtěch Podušel

Čelní sokolové mezi oběťmi gestapa v roce 1941

Sokoli uctili památku obětí 2. světové války V roce 2012 vyhlásila Česká obec sokolská 8. říjen jako Památný den sokolstva. Tento den připomíná tragickou událost z roku 1941, kdy gestapo zatklo téměř všechny sokolské činovníky z vedení České obce sokolské a řádění gestapa nezůstali ušetřeni ani činovníci ze sokolských žup a větších tělocvičných jednot. V Přerově bylo zatčeno sedmnáct členů Sokola a v Kojetíně sedm. Z přerovských sokolů se z koncentračních táborů nevrátilo šest členů a dva z Kojetína.
Členové Tělocvičné jednoty Sokol Přerov, zástupci Sokolské župy Středomoravské - Kratochvílovy, přerovská veřejnost a hosté uctili památku obětí umučených bratrů a sester již v podvečer památného dne v pátek 7. října položením květin u pamětní desky obětí 2. světové války na zdi přerovské sokolovny. Program dále pokračoval v sále loutkového divadla, kde členové jednoty vzpomněli odbojovou činnost významných osobností své sokolské jednoty, Silvestra Plevy, Jana Polácha a Rudolfa Lukaštíka. V programu vystoupil jako host místopředseda Okresního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu Zdeněk Smiřický, který přítomné seznámil s tragickým osudem málo známého odbojáře, řídícího učitele Emila Forýtka. O hudební část programu se postarali žáci houslového a kytarového oddělení Základní umělecké školy Bedřicha Kozánka v Přerově s panem učitelem Michalem Blaťákem.

V galerii najdete další fota Vojtěcha Podušela

Dnes 80 let od otevření nové sokolovny v Přerově

13. září 2016 v 12:19 | Jaroslav Skopal

Stalo se 13.září 1936

Hus stál sám

4. července 2016 v 11:53 | Jarina Žitná v Souzvucích 6/2016

Úvodní slovo k dvojčíslu sokolského časopisu Sokola Liberec 1

Čas letí, už jsou zase skoro prázdniny a s nimi doba volnosti, odpočinku, času na přemýšlení a pohodu. Chtělo se mi psát o radostném hlaholu našich dětí na sokolských táborech, slané vodě modrých moří a horských cestách, které nutí naše nohy i srdce k činnosti, ale......
Prázdninové dvojčíslo dá vždy hodně práce a tak jsem začala přípravou kaleidoskopu. Dostala jsem se až k Husovi - a uvědomila si, že tato stať je natolik podstatná, že by nebylo dobře zařadit ji mezi další zajímavé události měsíců června a července. Tady ji tedy máte!
Hus drží klíč
To je název tenké knížečky sepsané cizincem - Billem Higginsem. Je bakalářem svobodných umění na Covenant College, věnuje se především studiu reformačního a puritánského myšlení, pracuje na doktorátu z pedagogiky na univerzitě v Tennessee. Je starším presbyteriánské církve v Americe a jeho zájmy jsou rozličné. Je malířem, hercem, hudebníkem, svíčkařem, tesařem, elektrikářem, kovolitcem, učitelem a spisovatelem, autorem několika divadelních her - také činohry o životě a smrti mistra Jana Husa, která má název "Hus stojí sám".
Nechce se mi znovu opakovat známá fakta, která ovlivnila více než cokoliv jiného historii našeho národa a zanechala v něm své nesmazatelné stopy. Blíží se však Husův svátek, měla by pro nás být minimálně zajímavá slova, kterými cizinec hodnotí Husa jako myslitele a bojovníka a dokazuje pravdu a potřebnost jeho myšlenek i v dnešním světě.
Takže cituji:
"Vedení církve bylo v Husově době zavaleno stejnou korupcí jako všechny velké světské vlády. Lakota, sobectví, hrabivost a touha po moci , které tehdy vedly ke zkaženosti představitelů církve, působí dnes v kterékoli instituci stejným způsobem. Stejně jako Hus viděl vyšší cíl, k němuž musíme směřovat, musíme vidět i my, že existuje vyšší cíl , než pouze naše osobní seberealizace.
Hus vystupoval přísně proti provozování svatokupectví - prodeji církevních úřadů za finanční zisk. Velmi jasně tvrdil, že existují věci cennější než peníze...."Dospěl jsem k rozhodnutí, že je lépe strpět smrt za pravdu, než dosáhnout hmotné odměny za lichotky!" Toto přesvědčení bylo většině církevních představitelů naprosto cizí. V měsíci a letech, která jsou před vámi, se vám bude dostávat výsady rozhodovat o tváři budoucího hospodářství vaší země. Peníze budou v těchto rozhodnutích hrát velmi důležitou úlohu, a chápu, že důležité jsou. Hus by vám však co nejpřísněji zdůraznil, že nejsou věcí nejdůležitější. Existuje vyšší cíl, k němuž směřujeme.
To je lekce, kterou bych s vámi rád probral. Jde o lekci, jíž se církev v Husově době zoufale potřebovala naučit, ale nechtěla o ní nic vědět. Doporučuji vám, abyste se této lekci naučili zpaměti a přivlastnili si ji! "Samovláda bez sebekázně je egocentrická a ničí samu sebe!" (Jestliže tedy takový osud mohl postihnout církev v době Husově, neukolébávejme se sebeklamem, že se nenacházíme v podobné situaci.)
"Proto vám musím říci, že vaše dědictví je slavné s nádhernou láskou a vírou v Boha Bible - v Boha, který miloval a podpíral Husa. I jiní měli k Bohu stejný vztah. Wycliff, Hus, Jeroným, Žižka, husité - máte velkou národní identitu, velké dědictví! Je to dědictví, na něž můžete být hrdi, s nímž byste se měli opět seznamovat a z něj se učit! Neříkám vám to proto, abyste žili v minulosti - to by byl hrozný omyl. Je toho hodně, co musíte dělat správně tady a teď! Uvědomte si však, že toho nelze dosáhnout v kulturním či historickém vzduchoprázdnu. A co je ještě důležitější, jak zdůrazňuje Hus - nelze toho dosáhnout ve vzduchoprázdnu duchovním.
Ne, nežijte v minulosti, ale rozpoznejte její místo a vliv - učte se z ní! Pravdy, které miloval Hus jsou dnes stejně významné. Mnohé se zajisté od těch dob změnilo, avšak spravedlnost, láska, milost, pravda, vděčnost, biblický Bůh, jsou hodnoty dnes stejně skutečné, jako byly tehdy!"
Jan Hus souzen na sněmu v Kostnici r. 1415
Detail obrazu Václava Brožíka na Staroměstské
radnici
Pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí byl
vytvořen sochařem Ladislavem Šalounem a odhalen
roku 1915 k pětistému výročí jeho upálení. Roku
1962 byl prohlášen národní kulturní památkou
v rámci celého Staroměstského náměstí.
Vybráno ze stati Billa Higginse "Hus drží klíč" (v anglickém originálu "The goose holds the key") s podtitulem "Jan Hus hovoří k dnešní České republice" vydáno nakladatelstvím Stefanos v Jindřichově Hradci, roku 1997.
Dnešní úvodní slovo Sokolských souzvuků by mělo povzbudit naše srdce k cestě za pravdou a spravedlností, protože boj o pravdu a spravedlnost nikdy nekončí!

Jarina Žitná

Vzpomínka na sokolské začátky

9. dubna 2016 v 20:14 | Jaroslav Skopal

5. dubna 1946 poprvé ve cvičení

Bratr Bohumil Domanský letos oslaví 85 let, ale jedno kulaté výročí si připomenul už v úterý, když po rozcvičce v červených trenýrkách a v červeně lemovaném tričku pozval muže na krátkou historickou vzpomínku svých začátků v přerovském Sokole.
Připravil si ze svého archivu několik složek fotografií zachycujících jeho životní etapy cvičence, cvičitele, trenéra, činovníka a sokolského manželství se ses. Radmilou Domanskou, rozenou Kročovou.
Předložené obrázky doplnil i slovem. Sokolská župa Středomoravská - Kratochvilova jeho dlouholetou práci pro Sokol ocenila uznáním, které mu při této malé oslavě též bylo předáno.

Další záběry z tohoto vzpomínání najdete v galerii.

Konalo se před 97 lety

5. dubna 2016 v 11:57 | Alois Košťálek

Cvičitelský běh sokolské župy "Středomoravské" 2. - 9. března 1919

Cvičitelů jako máku

16. března 2016 v 20:56 | Alois Košťálek

Z župního cvičitelského kurzu v Přerově. Kdo zná rok konání?

Z vernisáže v Galérii města Přerova

5. března 2016 v 10:54 | Miroslav Rozkošný

Loutkové divadlo Sokola Přerov má mnoho přátel


Vernisáž výstavy uspořádané u příležitosti vstupu loutkového divadla naší sokolské jednoty do 101. roku své činnosti neměla chybu. Už delší dobu před oficiálním zahájení nebylo zde skoro k hnutí. Na vernisáži se sešli přátelé loutkového divadla od nejmenších dětských diváků, přes současné aktivní loutkáře až po seniory, kteří na svá léta v loutkovém divadle už jen vzpomínají.
Nechyběli ani známé osobnosti, bývalý primátor města, senátor a v mládí také loutkář Jiří Lajtoch, ředitel okresního archivu a zastupitel města Jiří Lapáček i starosta naší sokolské jednoty Vladimír Tabery. Chyběli jen čelní představitelé magistrátu, kteří se ve stejnou dobu aktivně podíleli na programu v Městském domě, kde byly předávány ceny nejlepším sportovcům Přerova, a nelze jim proto nic vyčítat. Také v bohaté a vkusně upravené expozici výstavy bylo toho hodně k vidění od loutek, fotografií až po další dokumenty. Z vystavených exponátů upozornila vedoucí galérie Lada Galová zejména na sto let staré loutky ještě z původního loutkového divadla ve škole v Palackého ulici. Po ní si vzala slovo principálka divadla ses. Marie Veřmířovská, která přivítala jako hosta nejvzácnějšího, předsedu celostátního sdružení Skupiny amatérských loutkařů při Svazu českých divadelních umělců se sídlem v Praze. pana Aleše Popa z Olomouce, který má také k Přerovu blízko, protože jeho rodiče se seznámili v našem sokolském loutkovém divadle. Po skončení vystoupení pořadatelů výstavy a hosta, zahrála dřevěná loutková dechovka známou polku Škoda lásky a navodila tím náladu, při které se přátelé loutkového divadla a přerovské kultury vůbec, už jen výborně bavili. Samozřejmě při prohlížení exponátů, dobrém víně, koláčcích a dalším občerstvení, jak bývá na vernisážích zvykem.

Fotografickou reportáž Pavla Zimka z této akce si můžete otevřít v galerii tohoto blogu.

Z dílny Pavla Zimka je již k dispozi i videonahrávka z vernisáže:
Připomenutí slavnostní vernisáže výstavy Rok stoprvní Loutkového divadla Sokola Přerov najdete na adrese https://youtu.be/kGTM-uq4FOU.

Příjemný zážitek přeje Pavel Zimek

Přerovští sokoli vzpomenuli svých významných předchůdců

21. listopadu 2015 v 20:48 | Jaroslav Skopal

Vzpomínka spojená s poznáním minulosti

Dvacítka přerovských sokolů vykonala 21. listopadu tradiční sokolskou pouť na přerovský hřbitov. Jejich kroky usměrňoval br. Bohumil Domanský.
Nejdříve jsme položili kytičku na hrob Slavomíra Kratochvila (1889 - 1914), který byl první obětí prvého českého odboje. Zahynul kulkami popravčí čety 23. listopadu 1914 v Ostravě a po skončení první světové války byly jeho exhumované ostatky uloženy do hrobu v Přerově jen několik desítek metrů od hlavní hřbitovní brány.
Další zastavení se konalo u hrobu Horáčkových a Štěpkových. Jak si u hřbitovní správy ověřil br. Domanský, je v knihách zaznamenáno, že v tomto hrobě jsou uloženy i ostatky prvního starosty Tělocvičné jednoty Sokol Přerov Františka Štěpky (1835 - 1896) při jejím ustavení v roce 1871. František Štěpka byl později zvolen i starostou města Přerova v období 1890 - 1896 a též zemským poslancem.
Pokračovali jsme hlavní cestou směrem k nové části hřbitova. Během ní jsme nalezli hrob rodiny Elmerovy, v němž je uloženo i tělo někdejšího jednatele Sokola Přerov Ladislava Elmera (1886 - 1942). O něm je známo že 29. října 1918 vyhlásil v Přerově republiku Československou a byl pověřen správou přerovského hejtmanství.
V nové části hřbitova jsme pak vyhledali urnový hrob Slavomíra a Dagmar Lukaštíkových. Před několika lety byly do něj uloženy i urny s pozůstatky Anežky a Rudolfa Lukaštíkových, rodičů Slavomíra Lukaštíka. Přítomným účastníkům této pouti po městském hřbitovu jsem připomenul, že Rudolf Lukaštík (1894 - 1979) je významnou historickou osobností našeho města pro svou účast ve třech odbojích za první a druhé světové války a v prvých letech komunistickému režimu před svým odsouzením a uvězěním.
Závěrem jsme se ještě zastavili u nedalekého hrobu naší bývalé starostky Sokolské župy Středomoravské - Kratochvilovy a členky předsednictva České obce sokolské ses. MUDr. Blaženy Šonské (1936 - 2005) a jejího manžela.
Potěšila účast i mladých členů Sokola, kteří tak objevují slavnou historii svého spolku.

Několik obrázků autora příspěvku naleznete v galerii.

Jean K. Hruby v čele amerického Sokola

19. října 2015 v 10:37 | převzato z Echa24.cz
Pondělí 19. října 2015

'Američtí Češi chodí do Sokola, když se jim stýská'

NOVÉ 18. října 2015 |
ROZHOVOR S ŠÉFKOU SOKOLŮ V USA
Témata: , ,

Jean K. Hruby je historicky první ženou v čele americké sokolské obce, která stejně jako Česká obec sokolská letos slaví 150 let od svého založení. Prezidentka organizace American Sokol, která vyrůstala v české komunitě v Berwynu ve státě Illinois a nyní žije v Chicagu, přijela do Prahy mimo jiné na slavnost Památný den sokolstva v pražském Tyršově domě (8. října), kdy se vzpomínalo na sokoly, kteří položili životy při boji za svobodné Československo.

Kromě dobrovolnické činnosti pro českou komunitu pracuje paní Hruby v IT byznysu a dováží do USA české šperky z Turnova. Deníku ECHO24.cz poskytla rozhovor. Šéfka amerických Sokolů dala přednost angličtině, česky se ale domluví.
V jakém stavu je dnes sokolské hnutí v USA?
Sokolské hnutí v Americe je silné, i když už není tak mohutné, jak bývalo. Nyní máme 330 jednot, šest žup, 4 500 hlasujících členů a přes 10 tisíc, kteří se zúčastňují programů v sokolovnách.
Kdy byly nejlepší roky amerického Sokola?
Nejlepší roky… ty byly patrně úplně na začátku, když byl americký Sokol roku 1865 založen v St. Louis v Missouri. Ve velkých městech jako Chicago byl Sokol v každé ulici, sokolovna v každé obci. Členové Sokola používali vlastní peníze, sami si sokolovny postavili, byli to očividně šikovní lidé. A ty nejlepší roky pokračovaly až do roku 1948 a samozřejmě lidé drželi sokolské hnutí při životě i během let komunistické vlády v Československu.
Pokud máte teď 10 tisíc sokolů, kolik jich bylo před druhou světovou válkou?
Přes sto tisíc.
Jak se změnilo věkové a sociální složení?
To se nezměnilo, máme lidi všeho věku od tří let do 93. Je ale pravda, že členská základna stárne. Když se stanete v Americe členem Sokola, zůstanete sokolem navždy. A je dobře, že starší lidé mají místa, kde mohou cvičit. Chození do Sokola je stále velmi nenákladná záležitost.
Kolik to stojí?
Roční příspěvek, který jde do celonárodní organizace, je jen 35 dolarů. Jednotlivé jednoty mají dodatečné poplatky, takže za rok to může být tak 70 dolarů nebo i víc, záleží na tom, kde bydlíte a co jednota nabízí, jak je velká tělocvična. Ale pořád to je rozdíl ve srovnání s mnoha jinými soukromými spolky, kde vás to stojí sto dolarů měsíčně. A lidé do Sokola nechodí jen kvůli cvičení, jsou tu společenské aspekty, můžete přijít se svou rodinou a přáteli. Stále máme naše tělocvičny propojené s hospodami, takže poté, co si zahrajete volejbal nebo basketbal, jdete na pivo.
Nejvíc sokolů máte v Chicagu nebo například v Nebrasce?
V Texasu, ale největší centrální župa je ta, která zahrnuje Chicago, St. Louis, Cleveland a další oblasti. Ovšem česká komunita v Chicagu je i dnes velká, máme tam i v Texasu hodně lidí českého původu a hodně sokolů
Příznačné možná je, že třeba já neznám ve svém okolí nikoho, kdo by chodil do Sokola.
Dnes jsem navštívila jedno pražské gymnázium a dostávala tam stejnou odpověď. Zeptala jsem se studentů: Jste v Sokole? A oni se začali uchichtávat...ale na Moravě je to myslím jiné. Praha je prostě mezinárodní metropole.
Co děláte v Americe proto, aby se Sokol udržel jako živá organizace a neproměnil se v muzejní záležitost?
Dosud jsme byli organizace přísně založená na členských příspěvcích, ale nyní se snažíme shánět peníze i jinak, dali jsme si cíl pomocí fundraisingu získat 500 tisíc dolarů na podporu našich programů, které budou spočívat v přípravě učitelů, počítáme i s tím, že budeme přivážet učitele z České republiky, zaměříme se na vybavení a rekonstrukci tělocvičen. Díky těmto financím chceme udržet nízké příspěvky a třeba jednou dosáhneme toho, že hodiny v Sokole budou zdarma. Máme knihovnu a muzeum, kde se neplatí. Je tam spousta zajímavých archiválií, mnoho lidí přichází, když pátrají po svém rodokmenu. Do 70. let byl náš časopis American Sokol Newsletter vydáván v češtině. Je to nejstarší spolkový časopis ve státě Illinois.
Zaujalo mě, že lidé k vám chodí pátrat po svých kořenech.
Češi a Slováci chodí do Sokola, protože se tam cítí doma. Nebo když se jim stýská po domově. Je to zvláštní pocit - když vstoupíte do sokolovny v Česku, na Slovensku, v Kanadě či v USA, je to všude úplně stejné. Když se setkáváte s bratry a sestrami z jiné země, máte pocit, že je to vaše rodina, a to je na Sokolu unikátní. Tohle nemáte v soukromých klubech, kde se jenom cvičí, Sokol je mnohem víc.
Jsou i v americkém Sokole patrné stopy modernizace, otvíráte se novým disciplínám?
Samozřejmě, máme aerobic, zumbu, která je teď velmi populární, jógu, spinning. Ale myslím, že Česká republika je v tom ještě víc vepředu. A pokud se mě ptáte na lidi - většina našich tělocvičen byla postavena v centrech velkých změn a tato města se změnila, Češi a Slováci tam už nežijí, máme tam teď lidi nejrůznějších národností a v našich tělocvičnách teď převažují Mexičané. Kořeny udržujeme několika způsoby - výuka probíhá ve stejném vzorci, na začátku se všichni seřadí, pak se pochoduje nebo se dělají základní cviky a lekce se končí postavením do zástupu a do pozoru, cvičitel se s vámi po každé lekci rozloučí a zakřičí "Nazdar" a všichni odpoví "Zdar". Při každé akci hrajeme českou a slovenskou hymnu, a na to jsou sokolové stále velmi hrdí a také na to, že Češi a Slováci drží při sobě.
A nepřijde mexickým členům divné křičet česky Nazdar?
Proč? Hodně lidí se dnes zdraví indickým Namasté a nepřijde jim to divné. Když cvičíte karate, ukláníte se trenérovi. V různých sportech pocházejících z jiných zemí děláme různé věci, a nikdo to moc neřeší. Máme lekce pro rodiče, kde vysvětlujeme, kdo jsme a proč to děláme. Vysvětlujeme jim naši historii a kořeny, že Sokol založili Čechoslováci. My chceme tu tradici udržet. A stále používáme české slovo sokol, což zaujalo třeba ty pražské gymnazisty, nenahradili jsme to americkým výrazem, nejsme falcons. A stále našim shromážděním říkáme slety. Někteří lidé se to snažili změnit, ale já jako prezidentka si myslím, že pokud budeme na českých kořenech stavět, naši organizaci to posílí a pro lidi bude zajímavější, než kdybychom to chtěli dělat víc mezinárodní. Říkám také lidem, že se stávají členy organizace, která má členy po celých Státech a po celém světě.
Kolik z těch deseti tisíc sokolů má tedy české kořeny?
Pokud jde o hlasující členy, tedy těch 4 500, je tam asi 75 procent, co mají české nebo slovenské kořeny. Ale to je dobrá otázka a možná udělám přesnější průzkumy.
Tedy většina "nehlasujících" nemá česko-slovenský původ?
Řekla bych, že ano.
Jak to teď vypadá s českou komunitou v Chicagu, kterému se říkalo "druhé největší české město po Praze"?
Vzkvétá, ale Texas nás nyní v číslech poráží. Pokud jdete zpět přes všechny generace, dá se říct, že v Chicagu a okolí žije víc než milion lidí s českými kořeny. Já jsem Češka v třetí generaci. Letos jsme organizovali 1. června dětský den, kam přišlo 500 dětí, v české restauraci Klas pořádáme Mikuláše, kam dorazí 250 dětí. Komunita je to velká. A díky programu českého ministerstva zahraničí máme také české školy - v Chicagu, San Francisku a Dallasu. V Chicagu jsou tři české a jedna slovenská.

K pohřbu br. Jana Přidala

14. září 2015 v 17:27 | Jaroslav Skopal

Vřesovice 5. září 2015

Dům zemřelého bratra Jana Přidala ve Vřesovicích jsem několikrát v minulosti navštívil. Bylo to obvykle spojeno s nějakým projednáváním formy a obsahu jím připravované knihy o sokolském odboji na Moravě, jehož se on sám za druhé světové války aktivně účastnil. Jednou jsme s br. Zdeňkem Hlobilem (Sokol Veselí nad Moravou) brali Jana sebou do Prahy na výstavu o Sokole, pořádanou ve vojenském historickém muzeu v rámci Všesokolského sletu 2012. To se mi vybavovalo, když jsem letos 5. září přijel ještě s br. Bohumilem Domanským a br. Miroslavem Rozkošným z Přerova do Vřesovic v den Janova pohřbu. V průjezdu tohoto selského stavení byla instalována rakev se zesnulým za přítomnosti sokolské krojované stráže. Jen jsme to vše obhlédli z dálky a pokračovali k vřesovické sokolovně, která je rovněž na hlavní cestě vedoucí Vřesovicemi. U ní začali shromáždění zástupci sokolstva vytvářet jakýsi špalír směřující k nedalekému kostelu sv. Petra a Pavla.
Když pohřební průvod vyrazil i s živou hudbou z domu smutku a poté došel k sokolovně, na chvíli zastavil a všichni se ztišili při hrané státní hymně. Poté pokračoval k chrámu Páně sv. Petra a Pavla a účastníci ze špalíru se přidali k průvodu. Kostel byl plný, dostala se do něj jen část smutečních hostů.
Mši svatou, jak je na moravském venkově časté, sloužil polský kněz. Poznalo se to z jeho přízvuku. Zazněla i jeho osobní vzpomínka na setkávání s Janem Přidalem při nedělních bohoslužbách, která měl zejména v posledních měsících jeho života pravidelně navštěvovat. Obřad v kostele trval asi 50 minut. Pak následovala poslední cesta k rodinnému hrobu. Malebný hřbitov hned za kostelem na nepřehlédnutelném vřesovickém návrší byl tou dobou plný lidí, domácích i těch, co přijeli z větší dálky. Přitom jsem si říkal, že tak nějak musel kdysi dávno vyznívat i pohřeb spoluzakladatele Sokola br. Miroslava Tyrše v Praze.


Smutečních projevů bylo asi pět a postihly všechny oblasti bohatého duševního života bratra Jana Přidala. K těm posledním patřil projev župního starosty br. Svatopluka Tesárka. Shrnul sokolské působení br. Jana Přidala a přiznal přitom, že to byl právě on, který formoval jeho vztah k sokolskému hnutí. Bratr Tesárek je důstojným nástupcem br. Jana Přidala v Prostějovské župě a v Sokole Vřesovice. Vždyť i celá organizace pohřbu a skloubení církevních obřadů se sokolskou nepřehlédnutelnou účastí nesla jeho stopu.
Na obrázcích jednatele Sokolské župy Olomoucké br. Františka Kráčmara je alesoň částečně zachycena ona sokolská stopa na pohřbu. Mezi hosty závěrečné pohřební hostiny v sále sokolovny byl přítomen i cestovatel Miroslav Zikmund, přízbuzný ze strany manželky Jana Přidala. Někteří sokolové neodolali a nechali se s ním vyfotografovat. I takové okamžiky velkolepý pohřeb bratra Jana Přidala přinesl.

Pozvánka do loutkového divadla Sokola Přerov

9. července 2015 v 11:27 | Pavel Zimek

u příležitosti 100 let od jeho založení

Všem příznivcům Sokola a loutkového divadla je k dispozici video o LD Sokol Přerov - Pozvánka do divadla, které je nahráno na server Youtube a má adresu:
https://youtu.be/WA5GYC9nLpY

Doufám, že se vám všem bude líbit.
Pavel Zimek

Jana Gayera ovlivnila sokolská výchova

22. června 2015 v 11:37 | Jaroslav Skopal

Přerovští sokolové si připomenuli legionáře Jana Gayera

Před 130 lety (19. června 1885) se v Přerově narodil Jan Gayer, který se proslavil jako velitel 4. střeleckého pluku Prokopa Holého Čs. légií v bojích při obraně pozic légií na Sibiřské magistrále. Zemřel 7. června 1918 na následky vážného zranění utrpěného 4. června 1918 v bitvě u Lipjag nedaleko Samary, v níž velel do útoku proti bolševickým jednotkám.
Hlavním iniciátorem pietní vzpomínky na tuto významnou přerovskou osobnost bylo Muzeum Komenského v Přerově, které na 18. června 2015 připravilo setkání představitelů místních spolků u Gayerovy pamětní desky pod městskými hradbami nedaleko jeho rodného domu. Odtud je to několik desítek metrů k místu, kde stávala historicky první stavba přerovské sokolovny. Do ní Jan Gayer chodil jako mladý příslušník Sokola Přerov cvičit.
Po vzpomínkovém setkání u pamětní desky odpochodovali krojovaní legionáři a sokolové se svými historickými prapory, následovaní členy klubu vojenské historie a dalšími hosty, za živě hraného pochodu dechovým sextetem Kornet z Lipníka nad Bečvou na blízké Horní náměstí. Tam se na přerovském zámku mj. zúčastnili vernisáže výstavky věnované životu Jana Gayera. Celý program absolvoval i náměstek přerovského primátora pan Pavel Košutek. Za organizaci vzpomínky si zaslouží poděkování pan Petr Sehnálek z Muzea Komenského v Přerově.
Členstvo současného Sokola v Přerově začíná Gayerovu sokolskou stopu znovu dohledávat v historických dokumentech. Víme, že jako chlapec a středoškolský student chodil pravidelně cvičit. Vedl ho k tomu jeho tatínek Jan Gayer, který stál u založení Sokola Přerov v roce 1871. Tato skutečnost je nejčastěji vzpomínána v různých článcích sokolských činovníků o historii Sokola Přerov. Opakovaně to připomínal např. starosta Sokola Přerov Sylvestr Pleva v době svého starostování v třicátých letech minulého století.
Podle Vlastimila Dorazila, autora knížky o Janu Gayerovi z roku 1933, sokolská výchova naučila mladého Gayera milovat sílu a krásu, být prostým, tvrdým, upřímným a demokratickým. Výsledkem byla jeho uvědomělá kázeň.
Janův mladší bratr Vladimír, podle Dorazila, jednou vzpomínal na malý příběh z přerovského Sokola. Jejich starší bratr Karel při jednom zápase prosil mladšího Jana, aby se od něho nechal položit na lopatky. Nabízel za to korunu. Mělo to být kvůli děvčeti, které to mělo sledovat odněkud z galerie. Jeník Karlovi však radost zkazil a položil ho na lopatky sám. Tato příhoda z naší staré přerovské sokolovny názorně vykresluje Gayerův charakter.

Hrdinství Jana Gayera, završené v červnu 1918 v boji u Lipjag, je srovnatelné s osudem jiného Přerovana a sokola Slavomíra Kratochvila. Oba se v rozhodné chvíli postavili, byť za odlišných okolností, proti státní moci, která potlačovala jakékoliv volání po plné svébytnosti českého obyvatelstva v tehdejším Císařství a království rakousko - uherském. Obětovali přitom svůj život. Máme být na koho hrdi.

Fota z popisované vzpomínkové akce najdete v galerii

Bratr Oldřich Bilík devadesátiletý

27. listopadu 2014 v 17:46 | Jaroslav Skopal

Na uplynulá léta si zavzpomínal v kruhu Věrné gardy Sokola Přerov

Školení cvičitelů v Tyršově domě, 1947. Oldřich Bilík sedící na židli zcela vpravo
Bratra Oldřicha Bilíka jsem poznal až v době po zrušení Sokola, ke kterému došlo po roce 1948. Setkávali jsme se ve cvičení mužů v odboru základní a rekreační tělesné výchovy v přerovské sokolovně, kterou tehdy užíval a spravoval Spartak. Bylo na něm hned patrné, že má za sebou sokolské cvičitelské školy. Byl všestranný nejen gymnasticky, ale i lyžařsky. Uplatňoval se i jako cvičitel lyžování mládeže.
V roce 1990, když se obnovovala činnost přerovského Sokola, stal se členem jeho nově zvoleného výboru. Pak jsme už společně cvičili i v družstvu mužů. Jako cvičitel se uplatňoval všude tam, kde někdo chyběl. Pomáhal i s nácvikem sletových skladeb. Patři mezi obětavé členy Sokola Přerov, kteří v případě potřeby nastoupili jako brigádníci všude v areálu sokolovny, kde to vyžadovala situace. Ve svém seniorském věku byl a je dosud aktivní. Cvičil na všech sletech počínaje rokem 1938 (tehdy jako starší žák) až o poslední v roce 2012. Stále jezdí na kole a v létě plave v přírodní vodě, v zimě jednou týdně v přerovském bazénu. Kdysi v jakési souvislosti ho někdo označil za "železného dědka", což souvisí i s jeho triatlonovou schopností.
Oslavu jeho devadesátin v kruhu Věrné gardy inicioval bratr Bohumil Domanský (83). Stalo se tak po jejím pravidelném měsíčním setkání 26. listopadu 2014 odpoledne v přerovské sokolovně. Sokolská župa Středomoravská - Kratochvilova mu při této příležitosti předala oficiální poděkování za jeho celoživotní práci pro Sokol s několika výřezy fotografií s Oldou ve sletovém úboru chlapáků a knihu o Rudolfu Lukaštíkovi a jeho synech. Olda se dobře znal s MUDr. Rostislavem Lukaštíkem ze Zlína. Pamatoval si některá setkání s nim, což jsem zjistill při hledání informací o široké rodině Lukaštíkových.
Věřím, bratra Oldřicha Bilíka budeme i nadále vídat při sokolských aktivitách a na valných hromadách, které dosud rád navštěvoval.
Další obrázky jsou uvedeny v záložce Galerie vpravo

Sestra Ludmila Chytilová ukončila cestu životem

26. října 2014 v 22:13 | Bohumil Domanský, Jaroslav Skopal

O jejím životě

Ještě v polovině září t.r. navštívili představitelé města a čtyři dni po nich zástupci Sokola sestru Ludmilu Chytilovou v Domově seniorů v Přerově, aby jí poblahopřáli ke stým třetím narozeninám. V tom druhém případě jsem byl osobně přítomen a bývalá přední přerovská sokolská činovnice se zdála být relativně v dobré pohodě. Návštěva se opět stočila na aktuální dění v přerovském sokole a sokolské župě, což byla problematika jí důvěrně známá.
Teď již nám nezbývá, než vzít na vědomí, že 23. října 2014 skonala a nastal čas definitivního rozloučení s naší milou sestrou. To se bude konat v Přerově v obřadní síni přerovského hřbitova 31. října 2014 ve 13:00 hodin.
Stručný výčet tělocvičných a sportovních aktivit sestry Chytilové zupracoval před čtyřmi roky br. Bohumil Domanský. Uvádím jej níže v původní podobě.

Doplňuji ještě její ocenění Medailí Jana Ámose Komenského, udělené jí městem Přerovem 29. října 2002 za celoživotní obětavou činnost v Sokole Přerov a za výchovu mládeže ve sportovním využívání volného času. Česká obec sokolská jí pak ještě v roce 2012 udělila Zlatou medaili ČOS, která jí byla předána starostkou ČOS ses. Hanou Moučkovou 16. června 2012 při slavnostním zahájením Krajského sletu sokolských žup Olomouckého kraje v Přerově. Stalo se tak na nám. TGM před vykročením sletového průvodu směrem ke stadionu v Sokolské ulici.
Dokument s názvem Osvědčení dokládá, že 18-letá sestra Ludmila Barašíková absolvovala na jaře 1930 14-denní školu ČOS, která tvořila základ kvalifikace její cvičitelské práce.
Jaroslav Skopal

Nad jedním přátelstvím

26. října 2014 v 15:41 | František Jemelka

Nabízel se, neokázele, v hlavních sokolských činnostech

Vím, že se bude vzpomínat na nedávno zemřelého významného sokolského bratra ing. Jiřího Skopala. I já mám potřebu se vypovídat z nenadálého náhlého odchodu bratra Jiřího. Vždyť týden před jeho skonem jsem ho navštívil a dobře jsme si popovídali. A nic konkrétního mně nepoukazovalo na blízkost konce... A tak zůstávají "jen" vzpomínky, když donedávna to byla žitá současnost tří desítek let naší známosti, z níž vzniklo nedeklarované a nepatetické přátelství. To bylo založeno na oboustranném sokolství. A u bratra Jiřího ještě umocněné jeho širokým záběrem profesních i osobních zájmů. Prožívaných solidně a poctivě, čímž uměl obohatit, poučit, povzbudit, potěšit, pobavit každého a pomoci každému svému protějšku. Byl empatický, v žádném případě neklamal, nikdy nezklamal.
Nabízel se, neokázele, v hlavních sokolských činnostech - sletech i těch regionálních, spojených s turistickokulturními akcemi; se mnou poprvé v Podkrkonoší v Trutnově, poté v Brně, Liberci, Ostravě, Skalici a dalších, na sokolských výletech na Velký Blaník, Ještěd, Čantoryji, do Kutné Hory, Brandýsa nad Orlicí, Dubňan, Hodonína...Vzájemné pozdravy z cest, blahopřání ke svátkům, k životnímu jubileu, sokolské společenské akce, přátelské návštěvy atd. Takový široký záběr by se neuskutečňoval během desítek let s člověkem, který by neměl čím obohacovat, čím pobavit, potěšit, povzbudit I když třeba detaily jsou zasunuty, důležitý vjem zůstává - přátelství s dobrým člověkem, charakterním, seberozdávajícím, empatickým, znalý v různých oborech, přitom skromný, respektující úroveň druhých, mající pochopení a povzbuzení pro zdravotní problémy jiných. Asi nevyjmenuji všechny zájmy a znalosti, takže třeba - rodina, sokolství, pracovní nasazení v živočišné výrobě a později v zemědělském školství, hudba vážná, dechová, džezová, cimbálová, koně (i aktivní ježdění), cyklistika, motorismus aktivní i zájmový o Grand Prix, historie, výtvarné umění a s ním spojené návštěvy výstav, znalost moravských vín, zahrádka , pěší i zimní turistika, čili lyžování, i taková drobnost - český fousek a jistě i další.
Bohužel, více již mé obzory nerozšíří. I další mí přátelé musí uznat, že někoho nelze nahradit. Věřím, že to může potvrdit mnoho, většina, všichni sokolové a i ti z vnějšku. Budiž toto mé sdělení přijato jako pravdivé svědectví, vyplývající ne z povrchních zkušeností.
Bratře Jiří, nazdar tvé památce!

Devadesátiny sestry Jiřiny Hendrychové

26. října 2014 v 15:19 | Miroslav Rozkošný

Stále se těší na pravidelné cvičení

Jiřina Hendrychová oslavila devadesátku. V červnu ses. Jiřina Hendrychová úspěšně zakončila cvičební rok v přerovské sokolovně a 15. října oslavila své devadesáté narozeniny. Nyní ji trochu zlobí vysoký krevní tlak, ale už se těší, že po jeho zlepšení opět začne navštěvovat pravidelná cvičení.
Sokol je pro Jiřinu Hendrychovou už dlouhá léta neodmyslitelnou součástí života. Do Sokola ji však nepřivedly rodiče jako v mnoha jiných případech. O tom ses. Jiřina vypráví: "Vyučila jsem se švadlenou a když jsem viděla různě nahrbené postavy některých švadlenek, řekla jsem si, tak ne a začala chodit do cvičení." První kroky ji zavedly do DTJ, ale ještě před válkou začala cvičit v Sokole, kde vedle sokolské všestrannosti se věnovala také gymnastice a atletice. Dlouhá léta byla také cvičitelkou starších žákyň, ale ze svého cvičitelského období nejraději vzpomíná na dobu, když spolu s br. Vladimírem Taberym st. nacvičovali v roce 1960 na spartakiádu společnou skladbu pro dorostence a dorostenky nazvanou Zapalte ohně na horách. "Cvičil s námi i známý přerovský zpěvák Pavel Novák," vzpomíná Jiřina.
Také po roce 1989, kdy se obnovovala Česká obec sokolská nezůstala ses. Hendrychová stranou. Pravidelně se zúčastňovala sokolských sletů a na tom posledním jako osmaosmdesátiletá cvičila dokonce ve dvou skladbách. To všechno dobře zvládla a stále se snaží být aktivní, i když celý život zastávala manuální práci, a také život se s ní nikak nemazlil. V devatenácti létech byla nasazená na nucené práce do Německa, kde v berlínském závodě brousila kovové vrtule. "Práce to byla pro nás mladá děvčata velice těžká a denně kolem nás padaly bomby," vzpomíná Jiřinka na tuto dobu. Půl roku před koncem války byla děvčata přeřazena na práci v Hradci Králové, ale Jiřina s kamarádkou utekly domů. Doma v Přerově ji hledala policie, ale nenašla, protože Jiřina se skrývala u své sestry. Ale ani z poválečnch poměrů se dlouho nemohla radovat. Přišel únor 1948 a malý závod jejího tchána na mlecí stroje byl znárodněn. Tchán byl uvězněn a politickým vězněm na dobu jednoho roku se stal i její manžel.
Problémy, které Jiřinu Hendrychovou v životě provázely, překonala také díky Sokolu a navíc jako cvičitelka byla prospěšná i ostatním.Všichni na ni vzpomínáme taky jako na milou kamarádku, která ochotně pomáhala s různými opravami oblečení, šila masky na šibřinky, oponu na jeviště, bylo toho dost, s čím si vždy ochotně uměla poradit. Jako vedoucí družstva gymnastek starších žákyň a dorostenek připravovala děvčata na závody a sama ještě v loňském roce byla i rozhodčí. Nikdy taky nechyběla ve slavnostním kroji při oslavách sokolských i státních. Jako uznání za obětavou činnost ve prospěch sokolského hnutí obdržela ses. Jiřina bronzovou medaili České obce sokolské už před deseti lety u příležitosti svých osmdesátých narozenin.
 
 

Reklama