V noci 29. března 1948 pomohl Zdeněk Lukaštík generálu Františku Moravcovi

29. března 2017 v 15:01 | Jaroslav Skopal |  Historie

s útěkem do třetího exilu

V den puče 25. února 1948 dostal generál Moravec rozkaz z Prahy, že se má okamžitě hlásit u náčelníka generálního štábu generála Bohumil Bočka. Za války v Londýně to byl Moravcův přítel. A teď mu v dobře známé kanceláři nervózně a formálně sděluje, že za účelem vyšších zájmů státu jej propouštějí z činné služby. A že mu doporučují požádat o dovolenou. Při odchodu z Bočkovy kanceláře potkal další dva kolegy generály, Karla Janouška, velitele letectva, a Aloise Lišku, velitele vysoké školy válečné. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Byli rovněž bez ceremonií propuštěni. Celkem dvacet pět generálů bylo v prvních dnech komunistického převratu zbaveno svých funkcí. Když toho dne přišel František Moravec domů, mlčky se podíval do očí své netrpělivě čekající ženy a byl schopen jen krátké odpovědi na nevyslovenou otázku: "Tak jdeme".
Teď mu nastal problém, jak uniknout zpoza Železné opony. Čistky se rozběhly. Mohl čekat zatčení každým okamžikem a se vší pravděpodobností potupnou smrt na šibenici. Jeho žena, která vše pochopila, se po chvíli se slzami vyjádřila velmi krátce: "Dobře, ale jak?"Oba vypracovali plán svého úniku. Generál Moravec navázal spojení s určitými lidmi z podzemní organizace a plánoval pokusit se překročit hranice pěšky. Jeho žena dostala falešný pas a měla překročit hranice vlakem do Rakouska (a jak se ukázalo, úspěšně). Měla odejet den po něm. Ve svých pamětech František Moravec detaily příliš neuvádí. Dvanáct dní se měla opakovat rutina ranního odchodu směrem na nádraží spojená s nákupem novin. 19. března jeho žena měla odejít s nákupní taškou z bytu společně s ním a pokračoval do bytu jedněch jejich přátel. On sám se tentokrát z nádraží nevracel. Od přítele dostal večer předtím lístek třetí třídy do jedněch lázní. Měl na sobě staré šaty, byl neoholený a pod paží třímal malou aktovku.
Podrobnosti a okolnosti jeho přechodu západní hranice byly dlouho neznámé, protože František Moravec o nich zřejmě ani později nehovořil. Existuje však vyprávění aktivního účastníka a spoluorganizátora konečné fáze samotného přechodu hranice, Zdeňka Lukaštíka, který jeho průběh zachytil písemně v rámci dokumentu nazvaného "Příběh jednoho z mnohých" a to nejspíše v roce 2000, kdy cítil, že nemoc mu již brzy nedovolí další žití na tomto světě. Rozšiřován byl jen ve formě kopií jeho strojopisu uvnitř širší rodiny Lukaštíkovy. Sám jsem pak jeho část použil v knize Zápasy s totalitou a útěky za svobodou, kterou vydala Sokolská župa Středomoravská se sídlem v Přerově.
Zdeňka Lukaštíka představím jen několika větami vytrženými z jeho článku "Na rozloučenou" v čísle 49 časopisu MUKL (My určení k likvidaci) z roku 2000, který se tehdy ve Švýcarsku již blížil k ukončení svého vydávání: "Mé jméno je LUKAŠTÍK ZDENĚK, dipl. ing., narodil jsem se 4. 2. 1925 v Přerově. … Ve čtvrtek 30. listopadu 1939 přišlo gestapo zatknout mého otce (Rudolfa Lukaštíka) pro vedení a členství v UVOZU (Ústřední vedení odboje zahraničního). … Otce se nepodařilo dopadnout a tak jsme všichni z rodiny byli zatčeni jako rukojmí. … Po skončení II. světové války jsme se naštěstí opět všichni setkali i s otcem, který byl členem naší armády v Anglii. … Jako student vysoké školy ekonomické jsem přijal denní zaměstnání jako úředník amerického velvyslanectví v Praze a v noci jsem studoval. … V únoru 1949 jsem byl znovu zatčen, tentokrát našimi lidmi - StB (Státní bezpečností) - a z mého členství na americkém velvyslanectví se bitím, elektrickými šoky, topením atd. vyklubala špionáž pro americkou CIA. … Spolu s Karlem Nigrinem jsme též předtím založili novou skupinu pro přechody přes hranice. … Byl jsem odsouzen Státním soudem pro špionáž a velezradu na dvacet let. … Podmíněně jsem byl propuštěn na amnestii po jedenácti a půl letech na základě amnestie v roce 1960." Dodávám ještě, že Zdeněk Lukaštík zemřel ve Švýcarsku v Curychu 15. května 2001 v Curychu, smuteční rozloučení se konalo o měsíc později v Přerově a urna s jeho popelem je uložena v kolumbáriu na zlínském Lesním hřbitově.
Únik generála Františka Moravce Zdeněk Lukaštík popsal takto:
"Jednou si mne zavolal Karel Nigrin a sdělil, že musím hned na Hlubokou, že tam sedí generál naší zpravodajské služby František Moravec, že jsou na něho vydány již tři zatykače a proto musí být extra a hned přepraven na druhou stranu. Jel jsem jako obvykle do Českých Budějovic, odtud jsem domluvil schůzku s plk. Hrnečkem, zajeli jsme na Hlubokou, vyzvedli Moravce, to již bylo opět v pozdějších večerních hodinách, takže byla tma a generál neviděl, že auto má opět služební označení B. Díky tomu naše cesta probíhala normálním způsobem, stráže opět salutovaly a my přijeli bez problému až na hranice. Ještě bych, než budu dále pokračovat ve svém vyprávění, předeslal to, co jsem měl říci dříve. Generál Moravec po svém příchodu do zahraničí sepsal o celé své činnosti v naší zpravodajské službě knihu, jíž dal název "Špion, jemuž nevěřili". Kniha končí poněkud nezvyklým závěrem, který bych zde k dalšímu objasnění rád citoval:
"Příběh mého úniku je podobný tisíci jiných, že ho tu nebudu líčit. V té malé aktovce, kterou jsem držel pod paží, jsem měl vše, co mi zůstalo z celoživotní služby Československu: břitvu, kapesníky, ponožky, americká a britská vyznamenání, nabitý revolver a 24 nábojů."
Než budu vyprávět dál, chtěl bych jen říci, že kniha je svým obsahem nejen zajímavá, ale také důležitá, že by ji měl mít každý ve své knihovně nebo si ji alespoň přečíst. Vyšla již také u nás pod stejným názvem. Toto přerušení má důležitý vztah k dalšímu vyprávění.
Tak jsme se tedy bez překážek dostali na hranice, myslel jsem, že vše proběhne jako normálně, proto také těch událostí, o kterých by se jako o zvláštních dalo psát, je tak málo. Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. Byla nádherná měsíční noc, měsíc ozařoval celou krajinu a i koruny stromů. Dal jsem smluvený signál do lesa, naši pohraničníci mi odpověděli podobně (světlem baterky) a já ještě opakoval pokračování signálu. Potud tedy vše v pořádku. Pak se však proti obzoru objevily v měsíčním světle uniformy našich pohraničníků, o čemž ovšem generál Moravec nemohl vůbec vědět, vždyť ani pořádně nevěděl, kdo ho na hranice dovezl. To, že nám věřil, bylo jen na základě domluvených hesel mezi Nigrinem a ním. Jakmile spatřil uniformy, tak pochopitelně myslel na zradu, na to, že byl vylákán do připravené pasti. Skočil do příkopu, zalehl tam, vytáhl revolver, o kterém se právě v závěru své knihy zmiňuje a začal střílet, na štěstí ne po nás, ale po pohraniční hlídce.
Ti v domnění, že věc je prozrazena, a že snad se jedná o příslušníky OBZ - vojenské tajné služby, opětovali palbu, pochopitelně že z automatů. Bylo to prostě najednou jako u Verdunu. Byl jsem si okamžitě vědom, že jako další pokračování této nechtěné situace se začnou stahovat na toto místo další hlídky, které však o celé akci nemají tušení, takže vše mohlo skončit velkou tragédií pro obě strany. Generála Moravce jsme spolu s Hrnečkem odzbrojili, já opakoval ústně další heslo veliteli hlídky - byl to jeden z blízkých přátel plk. Hrnečka, takže i toho poznal, já jsem mu řekl, aby nestříleli, že jdu k nim. Vše se vysvětlilo a protože stále přece jen nevěřili, tak jsem vzal jednoho pohraničníka, aby šel se mnou a na místě se přesvědčil, že to není žádná zrada. Pak již šlo vše, jak mělo původně jít, tj. pohraničníci vzali s sebou Moravce, který však stále ještě věřil na zradu a cestou mi stále vyhrožoval, že udělá ve svém životě vše, aby se mi pomstil. Byl jsem rovněž rozrušen a tak jsem hlídce řekl, aby ho na hranicích na rozloučenou za mě někam nakopli. Vše dobře dopadlo, Moravec přešel na druhou stranu a my rychle zmizeli z místa dříve, než se objeví někdo z nezasvěcených. Odjížděli jsme tenkráte tak rychle a tak rozrušeni, že plk. Hrnečka nakonec přerazil železniční závoru a my museli podplatit hradlaře, aby nic dále nehlásil a za vlastní peníze jsme museli koupit novou závoru. Co je ještě na celé té věci nejzajímavější, je ta okolnost, že tento přechod se vůbec neprozradil, při výslechu o tom nepadlo ani slovo. Díky tomu, jak jsem se již zmínil, že generál Moravec o tom zřejmě nemluvil, plk. Hrnečkovi i těm pohraničníkům se i díky mému mlčení a později svedení StB na pár dnů z pravé stopy podařil únik do zahraničí. Podle mého odhadu se nám podařilo převést 500 až 600 lidí."
Podle Jiřího Šolce (kniha Po boku prezidenta, 2007) se přechod uskutečnil 29. března 1948 v noci. Toto datum se objevuji i v některých jiných pramenech. Rozdílnost existuje možná v místě přechodu. Jiří Šolc uvádí, že generál Moravec měl jet vlakem do Mariánských Lázní. Zdeněk Lukaštík hovoří o výchozím prostoru České Budějovice a Hluboká. Prokop Tomek na webu VHÚ zasazuje útěk bez přesného data a místa na Šumavu.

Dodám ještě, že Zdeněk Lukaštík byl svým otcem Rudolfem vychováván v sokolském duchu a ve svých mladých letech chodil cvičit do přerovské sokolovny a pomáhal někdy i v sokolském loutkovém divadle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama