Březen 2017

I v Brodku dokáží připravit pěknou sportovní akci

30. března 2017 v 19:48 | Jaroslav Skopal |  Z činnosti

Sokol Brodek lákal veřejnost na sportovní den

Informaci o vydařené akci v Brodku u Přerova mi ochotně poskytla náčelnice místní sokolské tělocvičné jednoty sestra Hana Kratochvílová. Sportovního dne o sobotě 18. března 2017 se v sokolovně zúčastnilo na čtyřicet žen a seniorek během dopoledního cvičení, na kterém bylo úspěšně využito nové balanční náčiní a obruče. Jak ukazuje bohatá fotodokumentace, kterou z akce pořídil pan Petr Vít, byli přítomni i muži, na něž však připadla spíš technická podpora, zejména na stanovištích pro děti. Těm bylo věnováno hlavně odpoledne. I jich se dostavilo kolem čtyřiceti a to jak z Brodku, tak i okolí. Základ celkové účasti tvořilo kolem třiceti členů místního Sokola.

Starostkou T.J. Sokol Brodek u Přerova je sestra Mirka Omelková. Městys Brodek poskytuje jednotě každý rok dotace, díky nímž lze udržovat provoz sokolovny. Sokolovna by potřebovala finance na opravy. Pamatuji si její stav z konce listopadu 2010 a ten se nezměnil. Přeji výboru jednoty, aby se mu podařilo najít vhodný dotační titul. Aktivita, kterou vyvíjejí, by si to zasloužila.
Fotodukumentaci z akce od Petra Víta najdete v galerii

V noci 29. března 1948 pomohl Zdeněk Lukaštík generálu Františku Moravcovi

29. března 2017 v 15:01 | Jaroslav Skopal |  Historie

s útěkem do třetího exilu

V den puče 25. února 1948 dostal generál Moravec rozkaz z Prahy, že se má okamžitě hlásit u náčelníka generálního štábu generála Bohumil Bočka. Za války v Londýně to byl Moravcův přítel. A teď mu v dobře známé kanceláři nervózně a formálně sděluje, že za účelem vyšších zájmů státu jej propouštějí z činné služby. A že mu doporučují požádat o dovolenou. Při odchodu z Bočkovy kanceláře potkal další dva kolegy generály, Karla Janouška, velitele letectva, a Aloise Lišku, velitele vysoké školy válečné. Oba také bojovali za války na západě a byli pro komunisty politicky nespolehliví. Byli rovněž bez ceremonií propuštěni. Celkem dvacet pět generálů bylo v prvních dnech komunistického převratu zbaveno svých funkcí. Když toho dne přišel František Moravec domů, mlčky se podíval do očí své netrpělivě čekající ženy a byl schopen jen krátké odpovědi na nevyslovenou otázku: "Tak jdeme".
Teď mu nastal problém, jak uniknout zpoza Železné opony. Čistky se rozběhly. Mohl čekat zatčení každým okamžikem a se vší pravděpodobností potupnou smrt na šibenici. Jeho žena, která vše pochopila, se po chvíli se slzami vyjádřila velmi krátce: "Dobře, ale jak?"Oba vypracovali plán svého úniku. Generál Moravec navázal spojení s určitými lidmi z podzemní organizace a plánoval pokusit se překročit hranice pěšky. Jeho žena dostala falešný pas a měla překročit hranice vlakem do Rakouska (a jak se ukázalo, úspěšně). Měla odejet den po něm. Ve svých pamětech František Moravec detaily příliš neuvádí. Dvanáct dní se měla opakovat rutina ranního odchodu směrem na nádraží spojená s nákupem novin. 19. března jeho žena měla odejít s nákupní taškou z bytu společně s ním a pokračoval do bytu jedněch jejich přátel. On sám se tentokrát z nádraží nevracel. Od přítele dostal večer předtím lístek třetí třídy do jedněch lázní. Měl na sobě staré šaty, byl neoholený a pod paží třímal malou aktovku.
Podrobnosti a okolnosti jeho přechodu západní hranice byly dlouho neznámé, protože František Moravec o nich zřejmě ani později nehovořil. Existuje však vyprávění aktivního účastníka a spoluorganizátora konečné fáze samotného přechodu hranice, Zdeňka Lukaštíka, který jeho průběh zachytil písemně v rámci dokumentu nazvaného "Příběh jednoho z mnohých" a to nejspíše v roce 2000, kdy cítil, že nemoc mu již brzy nedovolí další žití na tomto světě. Rozšiřován byl jen ve formě kopií jeho strojopisu uvnitř širší rodiny Lukaštíkovy. Sám jsem pak jeho část použil v knize Zápasy s totalitou a útěky za svobodou, kterou vydala Sokolská župa Středomoravská se sídlem v Přerově.
Zdeňka Lukaštíka představím jen několika větami vytrženými z jeho článku "Na rozloučenou" v čísle 49 časopisu MUKL (My určení k likvidaci) z roku 2000, který se tehdy ve Švýcarsku již blížil k ukončení svého vydávání: "Mé jméno je LUKAŠTÍK ZDENĚK, dipl. ing., narodil jsem se 4. 2. 1925 v Přerově. … Ve čtvrtek 30. listopadu 1939 přišlo gestapo zatknout mého otce (Rudolfa Lukaštíka) pro vedení a členství v UVOZU (Ústřední vedení odboje zahraničního). … Otce se nepodařilo dopadnout a tak jsme všichni z rodiny byli zatčeni jako rukojmí. … Po skončení II. světové války jsme se naštěstí opět všichni setkali i s otcem, který byl členem naší armády v Anglii. … Jako student vysoké školy ekonomické jsem přijal denní zaměstnání jako úředník amerického velvyslanectví v Praze a v noci jsem studoval. … V únoru 1949 jsem byl znovu zatčen, tentokrát našimi lidmi - StB (Státní bezpečností) - a z mého členství na americkém velvyslanectví se bitím, elektrickými šoky, topením atd. vyklubala špionáž pro americkou CIA. … Spolu s Karlem Nigrinem jsme též předtím založili novou skupinu pro přechody přes hranice. … Byl jsem odsouzen Státním soudem pro špionáž a velezradu na dvacet let. … Podmíněně jsem byl propuštěn na amnestii po jedenácti a půl letech na základě amnestie v roce 1960." Dodávám ještě, že Zdeněk Lukaštík zemřel ve Švýcarsku v Curychu 15. května 2001 v Curychu, smuteční rozloučení se konalo o měsíc později v Přerově a urna s jeho popelem je uložena v kolumbáriu na zlínském Lesním hřbitově.
Únik generála Františka Moravce Zdeněk Lukaštík popsal takto:
"Jednou si mne zavolal Karel Nigrin a sdělil, že musím hned na Hlubokou, že tam sedí generál naší zpravodajské služby František Moravec, že jsou na něho vydány již tři zatykače a proto musí být extra a hned přepraven na druhou stranu. Jel jsem jako obvykle do Českých Budějovic, odtud jsem domluvil schůzku s plk. Hrnečkem, zajeli jsme na Hlubokou, vyzvedli Moravce, to již bylo opět v pozdějších večerních hodinách, takže byla tma a generál neviděl, že auto má opět služební označení B. Díky tomu naše cesta probíhala normálním způsobem, stráže opět salutovaly a my přijeli bez problému až na hranice. Ještě bych, než budu dále pokračovat ve svém vyprávění, předeslal to, co jsem měl říci dříve. Generál Moravec po svém příchodu do zahraničí sepsal o celé své činnosti v naší zpravodajské službě knihu, jíž dal název "Špion, jemuž nevěřili". Kniha končí poněkud nezvyklým závěrem, který bych zde k dalšímu objasnění rád citoval:
"Příběh mého úniku je podobný tisíci jiných, že ho tu nebudu líčit. V té malé aktovce, kterou jsem držel pod paží, jsem měl vše, co mi zůstalo z celoživotní služby Československu: břitvu, kapesníky, ponožky, americká a britská vyznamenání, nabitý revolver a 24 nábojů."
Než budu vyprávět dál, chtěl bych jen říci, že kniha je svým obsahem nejen zajímavá, ale také důležitá, že by ji měl mít každý ve své knihovně nebo si ji alespoň přečíst. Vyšla již také u nás pod stejným názvem. Toto přerušení má důležitý vztah k dalšímu vyprávění.
Tak jsme se tedy bez překážek dostali na hranice, myslel jsem, že vše proběhne jako normálně, proto také těch událostí, o kterých by se jako o zvláštních dalo psát, je tak málo. Vzpomínám si na tu noc, jako by to bylo včera. Byla nádherná měsíční noc, měsíc ozařoval celou krajinu a i koruny stromů. Dal jsem smluvený signál do lesa, naši pohraničníci mi odpověděli podobně (světlem baterky) a já ještě opakoval pokračování signálu. Potud tedy vše v pořádku. Pak se však proti obzoru objevily v měsíčním světle uniformy našich pohraničníků, o čemž ovšem generál Moravec nemohl vůbec vědět, vždyť ani pořádně nevěděl, kdo ho na hranice dovezl. To, že nám věřil, bylo jen na základě domluvených hesel mezi Nigrinem a ním. Jakmile spatřil uniformy, tak pochopitelně myslel na zradu, na to, že byl vylákán do připravené pasti. Skočil do příkopu, zalehl tam, vytáhl revolver, o kterém se právě v závěru své knihy zmiňuje a začal střílet, na štěstí ne po nás, ale po pohraniční hlídce.
Ti v domnění, že věc je prozrazena, a že snad se jedná o příslušníky OBZ - vojenské tajné služby, opětovali palbu, pochopitelně že z automatů. Bylo to prostě najednou jako u Verdunu. Byl jsem si okamžitě vědom, že jako další pokračování této nechtěné situace se začnou stahovat na toto místo další hlídky, které však o celé akci nemají tušení, takže vše mohlo skončit velkou tragédií pro obě strany. Generála Moravce jsme spolu s Hrnečkem odzbrojili, já opakoval ústně další heslo veliteli hlídky - byl to jeden z blízkých přátel plk. Hrnečka, takže i toho poznal, já jsem mu řekl, aby nestříleli, že jdu k nim. Vše se vysvětlilo a protože stále přece jen nevěřili, tak jsem vzal jednoho pohraničníka, aby šel se mnou a na místě se přesvědčil, že to není žádná zrada. Pak již šlo vše, jak mělo původně jít, tj. pohraničníci vzali s sebou Moravce, který však stále ještě věřil na zradu a cestou mi stále vyhrožoval, že udělá ve svém životě vše, aby se mi pomstil. Byl jsem rovněž rozrušen a tak jsem hlídce řekl, aby ho na hranicích na rozloučenou za mě někam nakopli. Vše dobře dopadlo, Moravec přešel na druhou stranu a my rychle zmizeli z místa dříve, než se objeví někdo z nezasvěcených. Odjížděli jsme tenkráte tak rychle a tak rozrušeni, že plk. Hrnečka nakonec přerazil železniční závoru a my museli podplatit hradlaře, aby nic dále nehlásil a za vlastní peníze jsme museli koupit novou závoru. Co je ještě na celé té věci nejzajímavější, je ta okolnost, že tento přechod se vůbec neprozradil, při výslechu o tom nepadlo ani slovo. Díky tomu, jak jsem se již zmínil, že generál Moravec o tom zřejmě nemluvil, plk. Hrnečkovi i těm pohraničníkům se i díky mému mlčení a později svedení StB na pár dnů z pravé stopy podařil únik do zahraničí. Podle mého odhadu se nám podařilo převést 500 až 600 lidí."
Podle Jiřího Šolce (kniha Po boku prezidenta, 2007) se přechod uskutečnil 29. března 1948 v noci. Toto datum se objevuji i v některých jiných pramenech. Rozdílnost existuje možná v místě přechodu. Jiří Šolc uvádí, že generál Moravec měl jet vlakem do Mariánských Lázní. Zdeněk Lukaštík hovoří o výchozím prostoru České Budějovice a Hluboká. Prokop Tomek na webu VHÚ zasazuje útěk bez přesného data a místa na Šumavu.

Dodám ještě, že Zdeněk Lukaštík byl svým otcem Rudolfem vychováván v sokolském duchu a ve svých mladých letech chodil cvičit do přerovské sokolovny a pomáhal někdy i v sokolském loutkovém divadle.

Z valné hromady Sokola Přerov 16. března 2017

18. března 2017 v 21:11 | Jaroslav Skopal |  Z činnosti

Největším je odbor všestrannosti

Valnou hromadu zahájil v 18:15 h starosta jednoty br. Vladimír Tabery. Sám se krátce po zahájení ujal i své zprávy o činnosti jednoty. Novinkou je, že byla opět obsazena funkce náčelníka a to br. Martinem Krejčířem, který je aktivním vedoucím cvičitelem v koedeukovaném oddílu staršího žactva odboru všestrannosti. Radostnou zprávou je, že se opět zvedá členská základna, když počet platících členské příspěvky k 31.12.2016 vystoupal na 702. Největším oddílem je cvičení rodičů a dětí, jenže ne všichni jsou členy Sokola. Někteří si platí jen jednorázové příspěvky za návštěvu cvičební jednotky.
Jedna funkce ve výboru není obsazena. Chybí vedoucí technické komise, i když právě zde by rozvoj areálu Sokola Přerov takovou osobu potřeboval. Dobrou zprávou je, že město Přerov již poskytlo na provoz dotační částku na provoz ve výši 200 tis. Kč na rok 2017. V tomto roce se očekává, že z větších oprav dojde na opravu střechy sokolovny, kterou zatéká.
Za patnáct měsíců se již dostaneme do období okrskových, župních a krajských sletů, na které naváže XVI. všesokolský slet. Překvapila mne zpráva, že krajský slet by měl být opět v Přerově. Chápu to jako uznání dobrého technického zázemí pro tak významnou akci a důvěru v organizační a cvičitelský potenciál naší jednoty a župy. Nácvik začne již v září 2017.
Některé zprávy za sportovní oddíly přenesli jejich vedoucí (např. za sportovní gymnastiku br. Ota Slouka), jiné byly předneseny v jejich nepřítomnosti někým jiným nebo chyběly.
Během přestávky si mohli účastníci valné hromady vychutnat kousek z výborného slavnostního dortu, který upekla sestra Kristýna Holcová z oddílu Rope Skippingu. Motivem se stalo číslo 100, jež podle výpočtu starosty jednoty přísluší pořadí této roční valné hromady od založení přerovského Sokola.
O dalším průběhu se již nezmiňuji, protože jsem musel z rodinných důvodů předčasně odejít.

Připojuji v plném znění zprávu za odbor všestrannosti, přednesou náčelnicí ses. Helenou Sedláčkovou:
Vážené sestry a bratři, milí hosté!
Dovolte, abych vás seznámila s činností cvičitelského sboru všestrannosti za rok 2016.
Cvičitelský sbor se schází jednou za dva měsíce a členy jsou vedoucí jednotlivých oddělení:
Rodiče a děti - Zora Zahradová
Nejmladší žactvo - Milada Havlíčková
Mladší žáci a žákyně - Helena Sedláčková, Zbyněk Harašta
Starší žáci a žákyně - Martin Krejčíř, Vlasta Krejčířová
Cvičení s hudbou - Zora Zahradová
Zdravotní cvičení - Eva Hanečková
Aerobik - Jitka Steiningerová
Dorost a muži - Vladimír Tabery
Taneční oddíl - Lucie Pavlíková
Rekreační volejbal - Lenka Sujová
Rope skiping - Petra Holcová
Brake dance - Jan Vojtek
Basketbal - muži -Tomáš Fradrýšek
Box - Jiří Svačina
Kromě vedoucích oddílů pomáhají další cvičitelé a cvičitelky: ses. Perutková, Mužíková, Roháčová,Opravilová,Šoupalová,Zelingerová,bratři Šoupal, Holas, Fryč, Geryk,Zbořil, Machalík. Bohužel za celý rok do všestrannosti nepřibyl nový cvičitel, i když jsme nechali vyškolit na cvičitele 3. třídy 4 mladé členy Sokola Přerov - do tanečního oddílu a do Rope skipingu.
Cvičitelé připravili v minulém roce pro své svěřence řadu tradičních akcí. Mezi ně patří ples , dětské šibřinky,gymnastické závody a atletické závody,sokolský míčový víceboj a posezení u ohně na závěr cvičebního roku,zapůjčení a využívání airtracku, mikulášská nadílka pro děti, posezení u stromečku se sokolským punčem, vánoční sportování - Mámo, táto, nebuď šnek, prázdninové a nedělní cvičení žen, pravidelné středeční badmintonové kurty , v listopadu proběhl turnaj v tomto sportu. Cvičení v novém cvičebním roce začalo týdenní akcí Sokol - spolu v pohybu, kdy se otevřela sokolovna pro příchozí, aby si vyzkoušeli různé druhy cvičení a sportů. Pro ženy jsme pozvali cvičitelku " hoopingu"z Olomouce, vyzkoušeli jsme si Nordic walking, poseděli jsme u ohně, děti přespaly v sokolovně. Podruhé jsme se s bratrem starostou prošli sokolovnou od střechy po sklep v Noci sokoloven. Akce se však neúčastnilo příliš mnoho nečlenů a akce byla hodnocena jako málo propagovaná v tisku a na plakátech. Sokol Přerov se prezentoval v nové přerovské Galerii s ostatními sportovními oddíly z Přerova.
17.9. se konal již po několikáté zájezd na Javořinu na pravidelné setkávání českých a slovenských Sokolů. Nejmladší žactvo a rodiče s dětmi se zapojily do nově vyhlášené soutěže ČOS Svět nekončí za vrátky, cestujeme se zvířátky. Poslední listopadovou neděli se někteří cvičitelé jeli podívat do Prahy na předvedení sletových skladeb, od února letošního roku probíhá nácvik v Praze a od září začneme v jednotách. Je připraveno 11 sokolských skladeb, u nás budeme nacvičovat Rodiče a děti - Méďové, nejmladší žactvo - Noty, Mladší žactvo - Děti, to je věc ,starší žactvo - Cirkus, ženy - Ženobraní, Muži - Borci, Věrná Garda - Princezna republika
Od září do ledna probíhala pro všechny členy soutěž ve sběru starého papíru, jejíž průběh a výsledky jsou zaznamenány na nástěnce a na webových stránkách Sokola Přerov, kde se také můžete seznámit s činností v naší jednotě.
Do letošní VH proběhl i další sokolský ples. Zajistili jsme novou hudební skupinu, také tombola ( správně soutěž o ceny ) doznala změnu a myslím, že letošní ples i následné sobotní šibřinky byly velmi úspěšné.
Od letošního březnového setkání cvičitelů máme nového náčelníka, je jím br. Martin Krejčíř a doufám, že společně ještě vylepšíme činnost v Sokole a že v Sokole nebude nuda...
Na závěr bych chtěla poděkovat všem cvičitelům za odvedenou práci .
V Přerově 16.3. 2017
Mgr. Helena Sedláčková
Martin Krejčíř

Obrázky z valné hromady od br. Františka Hudečka naleznete v galerii.

Aktivní sokolští senioři

16. března 2017 v 22:22 | Miroslav Rozkošný, foto Vojtěch Podušel |  Z činnosti

Přerovská sokolovna ožila seniorskými soutěžemi

Po delší přestávce opět ožila přerovská sokolovna seniorskými soutěžemi. Důvod k tomu měli pořadatelé z Věrné gardy Tělocvičné jednoty Sokol Přerov nejméně jeden. Předně chtěli oplatit kroměřížským sokolům jejich péči a pohostinnost se kterou přerovské sokoly vloni přijali na stejné akci v Kroměříži. Vedle kroměřížských sokolů pozvali přerovští pořadatelé na sobotu 11. března i členy dalších sokolských jednot. Z nich pozvánku přijali sokoli z Hranic a Brodku. Celkem se v přerovské sokolovně utkalo sedm družstev s osmadvaceti soutěžícím v šesti disciplínách, jako je hod míčem na koš, střelba hokejkou na florbalovou branku a dalších disciplínách, v nichž museli předvést víc svoji šikovnost než fyzickou zdatnost. V soutěžích si nejlépe vedlo vítězné družstvo z Hranic před druhým družstvem žen a třetím družstvem mužů, obě družstva z domácí pořádající jednoty.
V soutěži však nešlo jen o umístění, ale především o pohyb a zábavu. O tu se dobře postarala hlavní organizátorka soutěží, náčelnice Sokolské župy Středomoravské Kratochvílovy ses. Milada Havlíčková, která využila svého učitelského povolání a hned na úvod provedla se soutěžícími rozcvičku při které si mohli zavzpomínat na svá dětská léta v mateřské škole před šedesáti a více lety. Společná zábava pak pokračovala při společném posezení s pořadateli a rozhodčími po skončení soutěží a vyhlášení pořadí družstev. Žádný ze soutěžících, včetně domácích borců, neodjížděl z přerovské sokolovny s prázdnou. Na tom má zásluhu především Magistrát města Přerova a pořádající Tělocvičná jednota Sokol Přerov, kteří účastníkům věnovali upomínkové předměty.
Další obrázky Vojtěcha Podušela a též složku obrázků Miroslava Rozkošného a Františka Hudečka naleznete v galerii.
Jsou tam i fota od Sokola Brodek.

Dokument k přípravám XI. VS 1948

15. března 2017 v 12:05 | Jaroslav Skopal |  Historie

Pamětníci se mohou pokusit v dokumentu najít

Bratr Tomáš Labounek z Olomouce nás upozornil na dokument o přípravách XI. všesokolského sletu v Praze v červenci 1948

40 let nám vládla Marie Terézie

14. března 2017 v 17:59 | Jarina Žitná |  Historie
Nejenom pohybem živ je sokol
Národní identita
Období po porážce na Bílé hoře patří mezi nejnešťastnější a pro národ nejtěžší dobu naší historie. Změny v politickém, sociálním i kulturním uspořádání Evropy se, samozřejmě, nemohly vyhnout ani našemu území. Následující období bylo pro nás tím obtížnější, že jsme ztratili vládu nad vlastním osudem, který řídili jiní - a rozhodně ne v náš prospěch.
Zastavení 12. - Habsburkové na českém trůně

Prvním z nich byl Ferdinand I. Habsburský, který měl, podle vídeńské úmluvy z r. 1515, jako manžel sestry Ludvíka, posledního z Jagellonců na českém tůně, nástupnické právo. Očekávalo se od něj, že spojí české i rokouské země v mocnou říši, která bude schopna odolávat náporu Turků. I když měl nástupnické právo, nechal se raději zvolit českými stavy, což se stalo 23. října 1526.
Posledním z Habsburků byl - po smrti stařičkého Františka Josefa I.- synovec Ferdinanda d´Este, zavražděného v Sarajevu, - Karel I. v roce 1914.
Vývoj po Bílé hoře lze označit jako ovládnutí státu a společnosti vyšší šlechtou. Majetkové změny dovolovaly vzrůst pozemkových latifundií, panský stav držel až 60% vší poddanské půdy. Aristokratická doba nepřála nižší šlechtě ani městům - ve shodě s Obnoveným zřízením zemským. Úbytek obyvatelstva, úpadek živností a těžké kontribuce způsobily, že města klesala stále hlouběji a nemohla se vzpamatovat. Ani na venkově to nebylo lepší, ubylo pracovních sil, mnoho půdy zůstávalo ležet ladem, vrchnosti rozmnožovaly roboty, utužovalo se nevolnictví. Po potlačení povstání v severních Čechách roku 1680 byl vydán první robotní patent, který konání roboty upravoval. Obdobné patenty pak byly vydány ještě v r. 1717 a 1738. I tak se někde robotovalo až šest dní v týdnu. Venkov ovšem nejvíc ničily obrovské kontribuce - polovina výtěžku patřila státu a polovice vrchnosti, něco z toho dostala církev, běžným obyvatelům zbývalo tak málo, že sotva uhájili živobytí.
Znamenalo to, že během doby upadala města i venkov, zatím co rostoucí bohatství dovolovalo šlechtě život plný nádhery a požitků. Staré hrady (nepohodlné) pustly a místo nich se stavěly pohodlné zámky a zámečky renesanční, případně se hrady přestavovaly. Ze známých renesančních zámků je třeba jmenovat namátkou Bučovice nebo Litomyšl, v 17. století vznikaly monumentální stavby barokní, což je dodnes možno vidět v Praze. U zámků byly zakládány umělé zahrady, obory pro zvěř, rostl počet panského služebnictva. Panstvo si krátilo čas zábavami, sbíráním různých kuriozit a alchymií. Později se stalo objektem zájmu umění, hlavně výtvarné, hudba a divadlo. Největší nádhera se však rozvíjela u císařského dvora, náklad na dvůr činil asi desátý díl všech státních příjmů. Vlivem tohoto způsobu života se naše přední šlechta začala pomalu odcizovat staré české tradici a připoutávala se k Vídni. Tam sídlil císařský dvůr, jedinou výjimkou byla sídelní Praha za Rudolfa II.
Stavovské zřízení se sice zachovalo, ale stále více se uplatňovala moc královská na úkor moci stavů, která se stávala spíše formální i když se každoročně scházely stavovské sněmy a vytvářely se různé komise (katastrální, vojenské, náboženské). Teprve v roce 1714 vznikl zvláštní Zemský výbor, ale jeho kompetence byly nepatrné. Předsedal mu nejvyšší purkrabí a v tomto výboru měla své místo i města. Ve skutečnosti se to však týkalo pouze měst pražských, ostatní města zůstávala pasivní.
Nebývalou měrou rostly berně - daně. V době protireformační zvítězila zásada, že všechnu kontribuci má nést sám poddaný a pán přispívá pouze v naléhavých případech. Pro lepší představu: V roce 1655 se platilo za jednu usedlost ročně 8 zlatých rýnských - to je asi 960 korun dnešních, kontribuce však záhy vzrostla až na 40 zlatých, v přepočtu 4400 Kč. Kromě toho se platilo i v naturáliích a vybíraly se různé další daně, především na vojenské účely. Všechny ohromné náklady císařského dvora musely nést především země české a rakouské, při čemž na Čechy připadaly tři čtvrtiny. Celkový příjem habsburské monarchie v roce 1739 se odhaduje asi na 25 milionů zlatých, což je asi 2 a půl miliardy korun. Panovník si již vydržuje stálé vojsko, které se podle potřeby zvětšuje nebo zmenšuje. Za císaře Leopolda mělo asi 130 tisíc mužů. Armáda byla velmi drahou záležitostí - vojsko bylo nejdůležitější záležitostí monarchie.
Ke změnám nutně docházelo i v oblasti obchodu a vzrůstajícího průmyslu. Základem byla myšlenka, že má-li se dosáhnout zvýšení daní, musí se obyvatelstvu vést dobře! V zemi musí kolovat dostatek peněz a toho bylo možno dosáhnout pouze podporou vývozu a průmyslu vůbec. V zemi tedy vznikají komerční kolegia, která se zasloužila o vydání nových celních řádů, podporovala vznikající továrny, kterým se ovšem silně vzpíraly řemeslné cechy. Začalo se se stavbou silnic, pomýšlelo se dokonce na usplavnění Vltavy. I tak však výsledky nebyly dostatečné.
Rostoucí důležitost nabývá po Bíle hoře tzv. "dvorská komora", která silně ovlivňuje finanční hospodářství, vznikají i různé odborné komise. Dvůr se usídlil trvale ve Vídni, kde úřadovala "Česká dvorská kancelář" v čele s nejvyšším dvorským kancléřem královstcí českého. Ta se stala nejvyšší politickou a soudní instancí - něčím jako českým říšským ministerstvem. Touto kanceláří podobně jako apelačním soudem stále více posilovala jednota české koruny a její správa se centralizovala. Nejvyšší kancléř Království českého sídlil od r. 1627 ve Vídni a byl nadřízen všem úředníkům. Obdobná situace byla i na Moravě. Od r. 1708 zvláštní královský vyslanec český pobýval při říšském sněmu v Řezně, plat mu většinou povolovaly země koruny české.
Po Bílé hoře dochází ke změnám i v otázce národnostní. Německé vystěhovalectví do českých zemí stagnovalo, část Němců byla dokonce vypuzena za hranice, ale přivodila postupně poněmčování země novou nečeskou šlechtou usedlou v zemi. Právě kvůli ní se r. 1627 stala vedle češtiny úřední řečí i němčina. Čeština jako národní jazyk začala být pomalu, ale jistě doma popelkou. Češi byli stále považováni za skryté kacíře, němčina začala převažovat na úřadech i různých jednání. Český ráz veřejného života se mění, především nedostatkem jakékoli literární činnosti, odchodem větší části protestantské inteligence za hranice, válkami, všeobecnou bídou a lhostejností ke všemu českému. Stále více se uplatńuje latina jako jazyk vzdělanců a ani útlak náboženský se nijak nelepší. Čeština zůstává jazykem venkova. Jako vždy a všude i zde budí útlak okamžitě odpor, v tomto případě se posiluje vědomí národní, české. První náznaky se ozvaly z exilu - spisy Stránského, Skály a Komenského, v Čechách ostře protestuje jezuita Bohuslav Balbín. Na Slovensku se šíří čeština hlavně činností českých náboženských uprchlíků, především Českých bratří z Moravy, ale stejně jako v sousedním Maďarsku je větší část literatury psaná latinsky.
Do doby pobělohorské patří i vědecká literární díla Jana Amose Komenského, "učitele národů" , jehož význam snad není v tomto povšechném popisu doby zvláště připomínat. Jisté je, že v oblasti školství a vzdělanosti ovlivnilo jeho dílo vývoj školství nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě. Kdybychom dodržovali jeho zásady důsledně i v moderní škole dneška, vypadala by úroveň vzdělanosti u nás daleko lépe! Významným dílem byl i spis Pavla Stránského "O státě českém", vydaný latinsky a ,samozřejmě, v exilu. Bohuslav Balbín, jezuita jako první použil historii národa jako zbraň k utužení národního povědomí. Jinak doba literatuře příliš nepřála, za to umění výtvarné a architektura přechodem k době barokní jen kvetla. Na rozdíl od přísné gotiky a jednoduchého slohu renesančního, baroko se vyznačuje zdobností, oblými, rozevlátými liniemi, spoustou barev a zlata - barokní chrám měl přesvědčovat věřící o existenci Boha a všemohoucnosti církve (rozumí se katolické!) Stavitelé těchto architektonických skvostů k nám přicházeli většinou z Itálie, ale později se už setkáváme s mistry domácími, jako byli na př. Dienzenhoferové. V Čechách dochází dokonce k jevu, který nemá ve světě obdoby - baroko ovlivnilo i civilní stavby na venkově (oblast jižních Čech - Soběslavská a tzv. Svobodná, neboli Kubatova Blata). Blatské vesnice mají dodnes zvláštní kouzlo - typicky barokně tvarované štíty stavení i jejich výzdoba, prostorné návsi.... Vesnice Holašovice je dokonce pod patronací Uneska.
Stejně tak se i horlivě pěstovala hudba - a to ve všech vrstvách společnosti. Při zámcích vznikaly dvorní kapely, kolem roku 1600 vzniká opera. Zajímavé je, že barokní hudbu plně ocenilo teprve 19. století. Ve svých počátcích se zdála obtížnou a kostrbatou -slovo baroko je odvozeno z portugalštiny a śpanělštiny. Slovo "barroc" znamená perlu nepravidelných tvarů. Barokní hudbu ve světě představují taková jména jako Handel, Lully, Vivaldi, J. S.Bach, Teleman a Scarlatti a mnoho dalších. Rovněž čeští skladatelé se v barokní době zapisují do hudebních dějin - Adam Václav Michna z Otradovic, Pavel Josef Vejvanovský, Jan Dismas Zelenka, Bohuslav Matěj Černohorský, Šimon Brixi.
Barokní hudba provozovaná jako součást mší byla docela určitě jedním z prostředků, jak působit na duši obyčejného člověka a v době protireformační sehrála svou úlohu.
Jarina Žitná

Poznámka: V jedněch dnešních novinách je připomínáno 300 let od narození císařovny a české královny Marie Terézie (13.5.1717). Vládla 40 let. Slovensko razí pamětní minci. Proto jsem vložil ještě jeden název k článku ses. Jariny Žitné, publikovaném v jejích Souzvucích 2/2017), a přidal foto mince.
J.Skopal

O mladých přerovských sokolkách

14. března 2017 v 17:06 | Petra Holcovál |  Z činnosti

Rope skippingový oddíl má za sebou velmi úspěšný soutěžní víkend

O víkendu 28. - 29. ledna se rope skippingový oddíl Sokola Přerov zúčastnil soutěže Blecha Cup 2017 v Novém Jičíně, kde proti sobě soutěžilo sedm týmů z celé Moravy a Slovenska. Pro všechny naše členy to byl náročný víkend, který se nám ovšem vyplatil. Nazpět jsme
si přivezly hned čtyři sady cenných kovů.
Sobotní soutěž začala dopoledne rychlostními (speed) disciplínami jednotlivců, kde si Kristýna Buchtová vyskákala ve velké konkurenci nádherné druhé místo se 70 přeskoky za půl minuty v disciplíně střídnonož, na první místo jí pak chyběly pouhé tři přeskoky. Ostatní děvčata sice nedosáhla na stupně vítězů, ale vedly si výborně, zvláště ty, které se soutěže s námi účastnily úplně poprvé. Odpolední boje pokračovaly rychlostními štafetami čtyřčlenných týmů, kde našim děvčatům unikly stupínky jen o kousek a byly tedy čtvrté. V rychlostní soutěži double dutch zkrácený pak Alexandra Koukalová se Silvií Rychlíkovou obsadily krásné třetí místo, které bylo velkým úspěchem, vzhledem k tomu, že náš oddíl v této disciplíně soutěžil úplně poprvé.
Sobotní soutěž pak byla zakončena freestylovými disciplínami, na které se těšili nejen diváci, ale i soutěžící. Nádhernou podívanou předvedli skokani ve třiceti dvou soutěžních sestavách ve dvou disciplínách a dvou věkových kategoriích. Někteří svým výkonem překvapili nejen diváky, ale i rozhodčí. Mezi těmi byly i naše Kristýna Buchtová a Alexandra Koukalová. Kristýna získala nádherné druhé místo ve freestyle jednotlivců a porazil ji pouze talentovaný Martin Janeček ze Slovenska. Společně pak Kristýna s Alexandrou ovládly svou věkovou kategorii v disciplíně freestyle párů a odvezly si tak domů zlatou medaili. Celá freestylová přehlídka byla poté zakončena vystoupením rakouského skokana, trenéra a rozhodčího Floriana Blümela a dvěma pódiovými skladbami z týmu Between Nový Jičín
a Alcedo Vsetín.
Následující den dopoledne pak členky a trenérky našeho oddílu čekal workshop pod vedením Floriana Blümela a jeho otce Gerharda Blümela, kde jsme se všechny naučily spoustu nových triků a navnadily se do dalších tréninků. Domů jsme pak odjížděly spokojené a velmi namotivované do dalších soutěží, mezi které patří blížící se Bratislava Cup na konci dubna a Jump for Joy Praha koncem května. Pevně věříme, že se nám i na těchto soutěžích zadaří podobně jako v Novém Jičíně.

Petra Holcová