76 let od úmrtí prvního prezidenta Československa

13. září 2013 v 14:28 | Jaroslav Skopal |  Historie
Nezvyklá vzpomínka na výročí úmrtí prvního prezidenta T. G. Masaryka
Tomáš Garrigue Masaryk, první prezident Československa z roku 1918, patří k těm, kteří na vzniku republiky měli největší podíl. Dožil se vysokého věku 87 let, když zemřel dne 14. září 1937. Jak den jeho narození 7. březen 1850, tak i den jeho úmrtí byly v historii našeho státu často připomínány.
Existuje jedna písemná vzpomínka Rudolfa Lukaštíka, někdejšího starosty naší sokolské župy, z roku 1968 na jeho čas trávený v olomoucké věznici po jeho prvém zatčení v květnu 1949, v níž připomenutí výročí úmrtí T. G. Masaryka hrálo hlavní roli. Byla zpracována jako příspěvek do novin, zda vyšla, to nevím. Uvádím ji zde v mírně zkráceném znění:
V minulých dnech jsme byli svědky toho, jak čtenáři našeho denního tisku sledovali líčení bývalých politických vězňů, kteří v době porušování práva a spravedlnosti sdíleli osud bezpráví a tvrdého zacházení se strany dozorců ve věznicích. Byl jsem také mezi těmi, kteří v této době požívali dobrodiní našich věznic a podíleli se na "ohleduplnosti" dozorců. Nebyli ale všichni, kdož zapomněli na lidské zacházení s těmi, kdo nesli úděl nespravedlnosti v letech 1948 - 1960. Byli mezi nimi i vzácné výjimky. Na jednu si vzpomínám.
Byl jsem zatčen 15. května 1949 a odvezen do Olomouce. Po vyšetření jsem byl převezen do věznice tamějšího krajského soudu, na oddělení IV. Bylo nás tam tehdy 50 až 60 vyšetřovanců, čekajících na soudní přelíčení. Denně jsme měli povolenu jednohodinovou procházku na vězeňském dvoře.
Bylo to 14. září o vycházce vedené mladým dozorcem, jehož jsem dříve ve věznici neviděl a jehož jméno ku své lítosti neznám. Mně byl vykázán o vycházce malý vnitřní kruh ve středu nádvoří a ostatním obvod velkého kruhu. Během vycházky bylo dovoleno kouření. Vystoupil jsem ze svého kruhu a obrátil jsem se na onoho dozorce a k jeho otázce, co si přeji, řekl jsem:
"Pane štábní, dnes je 14. září" "Ano", odpověděl.
"Je to výroční den úmrtí našeho prvního prezidenta T.G.Masaryka a já bych vás prosil, abyste nám dovolil uctili jeho památku jednominutovým tichem."
"A jak byste si to přál?"
"Kdybyste nás seřadil podél zdi." (Volil jsem to proto, aby nás nebylo vidět z hořejších oken.)
Nato on se obrátil k celému oddílu s příkazem "dokouřit!" a začal je řadit do dvou řad. Já zatím pokračoval ve své procházce. Když měl všechny seřazené, obrátil se na mne s výzvou "tak si to vezměte". Všichni byli pozastaveni nad tím, co s ním vyjednávám a překvapeni nad zákazem kouření a vše bylo dovršeno tím, co následovalo. Předstoupil jsem před ně a oslovil:
"Pánové, dnes je 14. září. Je to výroční den smrti našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka, jehož dnes bude vzpomínáno v celém světě, neb svým zjevem, svou velikostí, převyšoval daleko hranice našeho národa a státu. Budou ho vzpomínat i v těch nejzapadlejších chaloupkách a já věřím, že i tato naše vzpomínka dojde svého cíle a bude snad jednou z nejdražších a nejmilejších, protože vyšla z tohoto prostředí." Prosil jsem pak všechny, abychom si slíbili, že dnešní den zasvětíme cele jeho památce a v duši si učiníme závazek, že zbytek svého života budeme prožívat tak, abychom se co nejvíce přibližovali jeho ideálům. Po těchto krátkých slovech jsem prosil o dvouminutové ticho a onen dozorce stál na pravém křídle a salutoval.
Říkává se, že když pláče muž, že to není žádný chlap, ale musí to být zlé, když pláči se muž neubrání. A tady plakalo všech těch 50 lidí a i ten dozorce, tento šlechetný muž, utíral si slzy kanoucí mu po tvářích. Je pravda, že v tomto prostředí, v němž jsme se nacházeli, nebylo žádným uměním přivést někoho do citového pohnutí a zvlášť upomínkou na prezidenta T. G. Masaryka. Avšak tyto spontánní city byly tak zvláštní a tak hluboké, že se jich u člověka zřídka lze dohledat. Pamatuji se, že mezi námi byl i jeden "kasař - vězeň", vězením již několikrát prošlý a otrlý, a ten plakal nejvíce.
Na otázku dozorce, budeme-li pokračovat dál, volil jsem raději jít domů. Celá věc se roznesla po věznici, bylo vyšetřování a já, který nesměl mluvit s nikým, měl jsem projev a to o T. G. Masarykovi v době, kdy krátce nato byly káceny jeho pomníky. Pak vše utichlo, jen onen šlechetný dozorce zmizel, víc jsem ho neviděl. Co se s ním stalo, či kam byl přeložen, nevím a také jsem to dodnes nezjistil. Někteří mně po letech říkali, že ho zahlédli v transportu vězňů v Jáchymově, ale nebyli si jisti, byl-li to on.
(Vybráno z dokončované knihy o Rudolfu Lukaštíkovi a lidí kolem něho)

Na snímku z IX. všesokolského sletu 1932 v Praze na Strahově je T.G.Masaryk zachycen v blízkosti své prezidentské lóže obklopen sokolskou obsluhou v národních krojích. Na obrázku druhá vpravo od prezidenta je hlava Miroslavy Skopalové, tehdy 16-leté. Tehdy bydlela v Praze a ještě se nejmenovala Skopalová. Je to maminka Jiřího Skopala, člena Sokola Přerov.
Jiří Skopal je vnuk Františka Skopala, který byl vedoucí osobností protinacistického odboje v Přerově po vzniku Protektorátu 15. března 1939. I on byl mezi těmi, kteří Rudolfu Lukaštíkovi koncem roku 1939 radili, aby uprchl na Západ poté, co Lukaštíka začlo stíhat Gestapo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama