Prezident Beneš spoléhal na sokoly

26. srpna 2013 v 21:39 | Jaroslav Skopal
K 65. výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše
Druhý prezident Československé republiky Edvard Beneš zemřel dne 3. září 1948 v Sezimově Ústí. Dožil se 64 let. Žil ve složitém období, kdy vznikala naše první republika, a v ní pak zaujímal významné funkce, nejdříve jako ministr zahraničních věcí a po smrti prvního prezidenta T.G.Masaryka v roce 1937 se stal jeho nástupcem v prezidentské funkci. Po Mnichovské dohodě z konce září 1938 odletěl z republiky a v exilu byl pak rovněž uznáván jako prezident. Za války působil převážně v Londýně. Složitost období spočívala v tom, že ve druhé světové válce nešlo jen o osvobození republiky od nacistické okupace, ale též o její budoucí politickou orientaci, na níž pak záleželo řešení sociálních a hospodářských problémů. Věřil, že Československo se může stát mostem mezi Západem a Východem. Podívejme se na některé jeho kroky z posledního období jeho kariéry.
V červenci 1946 se prezident věnoval kontaktům s místními politiky, občany i příslušníky Sokola na Moravě. Tak např. 14. července cestoval po střední Moravě a navštívil mj. i Přerov.
Pro Sokolstvo na Moravě se stalo významnou událostí přijetí starostů moravskoslezských sokolských žup v letním sídle prezidenta republiky v Náměšti nad Oslavou dne 19. července 1946. Setkání začalo o půl šesté večer v přijímací síni starobylého zámku, kde bylo shromážděno dvaadvacet sokolů a sokolek v krojích. Pokračovalo na zasklené verandě a dále v zámeckém parku na čaji. Přítomni byli i starosta Československé obce sokolské Antonín Hřebík a její vzdělavatel Antonín Krejčí. Části setkání se zúčastnila i paní Hana Benešová, prezidentova manželka. Námětem rozhovorů, které byly uvedeny projevy vzdělavatele Krejčího a prezidenta Beneše, byly pohledy do nedávné minulosti od Mnichovské zrady v r. 1938, přes okupaci se všemi útrapami a oběťmi i se zhodnocením zahraničního odboje až po účast sokolů na něm.
Zde měl co říci i starosta Sokolské župy Středomoravské - Kratochvilovy Rudolf Lukaštík, který v exilu strávil téměř šest let a stýkal se v Anglii i s prezidentem Benešem. Prezident vzpomenul i odsunu našich Němců v roce 1946, když toto téma připomínal i při jiných příležitostech a zřejmě je cítil jako vážný problém, který se s ohledem na velké lidské oběti na české straně nedal jinak řešit.
Prezidentova role během únorového puče 1948, dopředu připraveného a řízeného komunisty, bývá opakovaně předmětem hodnocení, ale postupně se dochází k tomu, že na úplném předání moci komunistům se za tehdejší politické konstelace v podstatě nic už změnit nedalo.
Dne 9. května 1948 byl pod č. 150/1948 schválen Ústavní zákon Ústava Československé republiky. Měl 177 paragrafů a v tom posledním bylo 11 podpisů. Chyběl podpis prezidenta Edvarda Beneše. Ten se nakonec rozhodl komunistům vzepřít, když odmítl novou československou ústavu (tzv. Ústavu 9. května) podepsat. Její cíle byly vyjádřeny v úvodním prohlášení, z něhož pro ilustraci uvádím některé podstatné odstavce:
"My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu.
Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948.
Již za prvního odboje, toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků a rolníků, po lepším společenském řádu, po socialismu. Avšak toto pokrokové úsilí, navazující na naše nejlepší tradice, bylo zakrátko zmařeno, když se po rozkolu dělnického hnutí v prosinci 1920 podařilo nepočetné vrstvě kapitalistů a velkostatkářů zvrátit navzdory demokratické ústavě pokrokový vývoj v naší republice a přivésti k vítězství kapitalistické hospodářské zřízení se všemi jeho zly, zejména s hrůzou nezaměstnanosti.
Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta - zradila nyní i v novověku vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou."

Dr. Edvard Beneš měsíc poté, 7. června 1948, abdikoval na úřad prezidenta a jeho nástupcem se pak stal Klement Gottwald. Poslední měsíce svého života, kdy bojoval se svou nemocí, trávil s manželkou hlavně v jejich vile v Sezimově Ústí. Paní Hana Benešová se pak přestěhovala do Prahy. Jeden z nejlepších přátel Rudolfa Lukaštíka, generál justiční služby Bohuslav Ečer, byl jedním z mála, který poté, co Hana Benešová začala žít jako vdova v izolaci v Praze, ji navštívil, což velice ocenila. Hana Benešová zemřela 2. prosince 1974. Oba jsou pochováni v hrobce na pozemku tvořícím součást areálu tehdy jejich společné vily v Sezimově Ústí. Vilu Hana Benešová odkázala státu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama