Vzpomínka na Čestmíra Hapalu ze Sokola Přerov

29. března 2012 v 23:30 | Antonín Zimmermann |  Historie

Na bratra Čestmíra Hapalu (1927 - 2012) vzpomíná Antonín Zimmermann

Naše první seznámení se uskutečnilo již v roce 1945 při poválečném zahájení obnovy Sokola, společném cvičení a utváření cvičících družstev. V těchto počátcích nás vedl br. Horák, známý svým přívětivým, klidným a dalo by se říct až otcovským přístupem. S Česťou jsme byli zařazení do prvního družstva jehož vedoucím byl br. Chmelař a od těchto dní našeho klukovského seznámení trvalo a přetrvávalo naše přátelství až do posledních dnů Česťovy pozemské pouti životem. Byla to cesta životem šestašedesát roků dlouhá, která se nedá vtěsnat do několika řádků ani stránek, a proto další moje vzpomínky společného prožívání let mladosti nepůjdou v posloupnosti přesně za sebou, ale jen tak jak na mysl přicházejí.
Byli jsme mladí, plni elánu, nezkušení a hloupí a ani s děvčaty jsme to moc neuměli, ale o to víc se nám naše dorostenky líbily. Již v roce 1945 začal obnovovat svoji přerušenou činnost veslařský oddíl Sokola Přerov pod vedením Pepana Zapadlo a br. Oleka Širokého. Uvádím jen tyto dva nejhlavnější, protože bratrů, kteří se znovu zapojili do budování loděnice a činnosti oddílů, bylo hodně. Mě s Česťou přivedl do veslařského oddílu právě br. Zapadlo s br. Širokým, kteří ve cvičení dělali nábor pro veslařský oddíl a tak jsme se s Česťou opět ocitli spolu nejen v oddíle, ale také na jedné lodi. Byla sestavena první dorostenecká čtyřka ve složení Tůma, Hapala, Zdráhal a Zimmermann, kterou trénoval Olek Široký. Nebudu popisovat jaké byly začátky činnosti veslařského oddílu, ale jen připomenu válkou zbořené mosty, pontonovou lávku a v ní ponechanou větší mezeru, kterou jsme museli projet vleže s vesly přitaženými k lodi. Pak přišla první Benátská noc a nešťastný pontonový most (nikoho nenapadlo, aby byl uzavřen) a jak byl plný diváků, všichni byli rázem v Bečvě. Dnes, když na tento nešťastný den den člověk vzpomíná, vybaví se další vzpomínka na Čestíka. Naše kanoe, krásně nazdobené s lampiony osvícenými byly rázem v záchranné akci. Pomáhali jsme hlavně těm nejmenším, protože zmatek byl veliký. Vzpomínám si jak jsme z vody dostávali malého Tomáška Dostála. Vidím však, že vzpomínky se takto nedají dál popisovat, protože bych je nikdy nedokončil.
Přistavovala se k dřevěné části loděnice zděná část - klubovna, šatny a sprchy. Stavbu řídil br. Kroča. Zde všude jsme s Česťou, Slávkem Tůmou a Mir. Zdráhalem nemalou mírou přikládali ruce k dílu. Vzali jsme si i týden dovolené a hasili vápno na stavbu loděnice, a to již pomáhaly naše dorostenky, později manželky.
Nemůžu nevzpomenou doplňkový zimní sport k veslování, což byly běžky, ke kterým patřila sokolská chata a lyžařský areál na Petříkově. Zimní příprava oddílu a naší čtyřky probíhala zde pod vedením br. Oleka Širokého, br. Arnošta Heinze a dalších. Toto krásné období jsme prožívali bok po boku s Čestíkem, spolu s dalšími členy oddílu. Vděčím br. Oleku Širokému, jak nám dokázal přiblížit krásu zimních Jeseníků - Petříkova, Ramzové a dalších míst. Vzpomínek na tuto etapu mám nepřeberně: závaží v kufru, opuštěná obydlí po Němcích (sudeťácích), pečení buchet na Petříkově i na dodnes známého pražského herce Svatopluka Matyáše a jeho plyny zapalování, o podrobnostech raději pomlčím. Vzpomínám na silvestra a také na přimrzlou trubku ke rtům br. Tůmy. Ještě jedna společná událost nás s Česťou spojovala. Oba jsme do Přerova přišli ze zabraného území Sudet. Česťa z Krnova a já z Hoštejna u Zábřeha. Bylo vždy na co vzpomínat a dostávat se blíže i k Česťovým dobrým a hodným rodičům.
Nezapomenutelnou vzpomínkou z let mladosti jsou dorostenecké taneční pod vedením sestry Aničky Kubíčkové. V sokolovně zima, nebylo čím topit, a tak se tančilo v rukavicích, ale přesto to bylo krásné a nedá se na to zapomenout. Nastalo období odcházení z Přerova za vzděláním ve svém oboru, já do Pardubic, Česťa o rok později do Hradce Králové a po studijích hned nástup na vojnu. Po vojně se hned vracíme do Přerova, ale do úplně jiných podmínek, protože rok 1948 všechno změnil i v Sokole. Po XI. všesokolském sletu se do cvičení s Česťou navracíme. Jsme už ženatí s manželkami, které jsme poznali v Sokole při tanečních a v loděnici. Čestmír se v té době začal věnovat činnosti v Auto- moto-klubu, kde vykonal spoustu práce při přípravách závodů na Přerovské rokli, která byla v té době velice populární a návštěvnost závodů se zde pohybovala na desítky tisíc sportovních fanoušků. Psal se rok 1957 a v té době se dostalo na český trh něco málo nových aut značky Spartak a IFA 9, později Octavia a Wartburg, avšak pro normální smrtelníky, jako jsme oba byli, jen přes poukázky ROH. V té době začínají naše společné dovolené na přehradách. Na Vranovské ještě s ideálními podmínkami, kdy aut bylo málo, stanování povoleno všude, žádné omezování a příroda byla daleko čistější. Nejen tam, ale až do Karlových Varů nás zavedla jedna naše společná dovolená. Česťa ještě auto neměl, a tak jsme jeli naším Spartakem. Ubytováni jsme byli dokonce v hotelu Pupp, ale až ráno jsme zjistili, že naše pokoje jsou umístěny přímo nad kuchyní, a tak jsme měli časné ranní probuzení pořádným kuchyňským ruchem s křápáním hrnců a poklic, ale spalo se nám krásně a v Puppu. K této dovolené patřila návštěva západočeské metropole Plzně, kde měl Česťa sestřenici, kterou jsme hodlali navštívit. Zaparkovali jsme našeho Spartaka v blízkosti mostu, přes řeku, ale dnes už nevím zda-li to byla Úhlava nebo Úslava či Radbůza, a vydali jsme se sestřenici hledat. Když jsme se vraceli zpět k autu, viděli jsme již na kraji mostu, že se u našeho auta něco děje. Dali jsme se s Česťou do běhu, ale to jsme neměli dělat, protože komplic zloděje, který hlídal, snadno poznal majitele, a tak jsme zloděje sice viděli, jak naše auto vykrádají, ale neměli jsme šanci je chytit. Nemohu popisovat co všechno následovalo, neměli jsme svetry a další oblečení, Flexaretu, ale zato jsme strávili čas až do půlnoci na policii a zbytek noci jsme přečkali v plzeňském parku pod stanem se svolením policistů, kteří měli snahu nám sehnat nocleh, ale nepodařilo se to ani jim. To byla jedna ze vzpomínek na naše společné dovolené, kterých s přibývajícími lety přibývalo. Jak plynul čas, přicházelo s ním i údobí, kdy se začínaly stavět chaty a ke koupi byly vyhledávány chalupy. To byl počátek šedesátých let. V té době našel Česťa a nebo si vzpomněl na lokalitu Kunzov (Hrabůvka), kam jsme někdy zajížděli ještě jako svobodní kluci s děvčaty na kolách jen tak na neděli. Ćesťa si našel krásné místečko u potoka a postavil ještě krásnější chatu, kterou všechny ty roky zveleboval, protože v tom byl Česťa punťa. Bohužel moje poslední návštěva na Kunzově se uskutečníla už v loňském roce 2011, ale to byl Čestík již hodně nemocen. V době, kdy Hapalovi hospodařili na Kunzově, nám se zalíbilo na Trojáku, kde jsme po mnoho let předělávali (rekonstruovali) starou deskovou stodolu na chaloupku, kde jsme trávili osmačtyřicet sezon nejen rekreací, ale hlavně prací a odpočinkem. Po všechna ta léta, i když jsme měli již chataření a chalupaření zažité, jsme s Česťovou rodinou a děckama vyráželi na společné dovolené na Slovensko, do Maďarska, tehdejší Jugoslávie a pod..
Dnes kdy mám dát na papír pár vzpomínek na naše dlouholeté přítelství, uvědomuji si, že to nelze obsáhnout jen nějakou zpovědí. Možná náš vztah byl i něco víc než obyčejné kamarádství. Stále mi bude znít v uších, ať už jsme s manželkou přišli k Hapalům nebo oni k nám, jeho typické a jím tak často používané "Nazdar bratře, vítám tě". Ne od každého mi tento pozdrav zněl tak upřímně jako od Česti. Moučko, bylo naše důvěrné oslovení jen mezi námi dvěma. A tak moji krátkou vzpomínku na opravdové a dlouholeté přátelství, bratrství, která přetrvávají a trvají až do konce života, bych chtěl zakončit slovy:
Česťo, Máčku, Moučko - díky Antonín Zimmermann
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama