Anna Bouchalová

8. srpna 2010 v 10:25 | Jaroslav Skopal |  Z činnosti

Mám ráda děti a proto jsem se stala cvičitelkou

Vyšlo v Týdeníku Přerovska 2. srpna 2010
Na snímku vlevo s Blankou Zelingerovou při hodnocení přeskoku v gymnastické části soutěže všestrannsti v přerovské sokolovně 27. března 2010.
Na spodním snímku nástup rozhodčích při zahájení soutěže. A. Bouchalová prvá zprava.


Dlouholetá cvičitelka Sokola Přerov Anna Bouchalová, za svobodna Panáková, se v tomto roce dožije osmdesáti let. V tělocvičně je stále aktivní, pracuje hlavně se žactvem. Její svěřenkyně se zúčastňují sokolských župních soutěží v gymnastice, atletice a plavání. Některé si i vybojovaly postup do ústředního kola České obce sokolské (ČOS). Bylo proto namístě dotázat se jí alespoň na něco z její životní cesty.
V jakém prostředí jsi vyrůstala a kde jsi začínala s vlastním cvičením?
Narodila jsem se v Bochoři, kde jsem začala jako žákyňka cvičit v DTJ (Dělnické tělovýchovné jednotě). V Bochoři tehdy působily jako tělovýchovné spolky i Sokol a Orel. V DTJ se cvičilo zdarma. Všechny uvedené organizace využívaly ke cvičení bochořskou sokolovnu. Tatínek byl zedník, maminka vypomáhala v zemědělství. Byla jsem ze sedmi dětí a to dostatečně vypovídá o mém sociálním původu. Mám základní vzdělání, které jsem nabyla na obecné škole v Bochoři. To odpovídalo protektorátní situaci za druhé světové války, kdy škola na vesnici fungovala s řadou omezení.
Jak ses stavěla na vlastní nohy?
Ve čtrnácti letech jsem pracovala ve dvoře Vymyslov u Henčlově, pak v továrně u Blahuta a Krátkého slévárně. Poté jsem ze své vůle odešla do služby do Vyškova, dělala jsem také různé pomocné práce u jednoho pekaře, nakonec jsem působila v nemocnici, bohužel na zdravotní školu jsem jít nemohla, neboť mi chyběla měšťanská škola. V roce 1950 jsem se vrátila do rodného kraje, vdala jsem se, pracovala jsem v jeslích a potom také v Kazetu jako pomocná síla. Od roku 1961 jsem začala působit v Přerovských strojírnách. Začala jsem chodit do cvičení základní tělesné výchovy ve Spartaku, kde jsem jako cvičitelka působila u Hildy Bartákové a Anky Široké. Cvičitelskou kvalifikaci III. třídy jsem získala v roce 1967 v Kojetíně ve cvičitelské škole vedené Lubomírem Juřenem. V období 1976 - 1977 jsem absolvovala školení cvičitelů ZRTV (základní a rekreační tělesné výchovy) II. třídy, které již organizoval Český svaz ZRTV.
V Přerovských strojírnách jsem po doučení něco přes rok pracovala jako frézařka, což však bylo pro mne jako matku nevýhodné z hlediska směnnosti. Mám dvě dcery. Manžel Ladislav pracoval na dráze. Tak jsem ve strojírnách pokračovala jako dílenská plánovačka.
Cvičitelská práce s mládeží se Ti zřejmě stala hlavním koníčkem v Tvém volném čase?
Mám ráda děti a proto jsem mezi ně ráda jako cvičitelka vždy chodila a dosud chodím. Hlavně mezi mladší a starší žákyně. Dorostenky a dokonce i některé mladé ženy často navštěvovaly mé cvičení starších žákyň. Tak jsme si na sebe zvykly. Manžel se mě často ptával, kdy to omezím nebo toho nechám. Dostával ode mne standardní odpověď: "Až ty přestaneš chodit na ryby." Je totiž náruživý rybář.
Když byly spartakiády, vedla jsem nácvik skladeb ve své jednotě a kontrolovala průběh nácviku v odborech ZRTV v jednotách. Po roce 1989, když se obnovil Sokol, a většina cvičenců a cvičitelů odboru ZRTV přešla do obnovené Tělocvičné jednoty Sokol Přerov, jsem jako župní vedoucí odpovídala za nácvik sletových skladeb pro starší žákyně. S výpravou žactva jsme pak jezdily i na všesokolské slety do Prahy.
Na co ze své cvičitelské práce, zejména s mládeží, nejraději vzpomínáš?
Velmi ráda vzpomínám na krásné kolektiv žákyň, které se utvořily v každém cvičebním roce. Nebylo to jen cvičení v tělocvičně, ale také v přírodě. V létě to byly výlety spojené se cvičením a hrami, také letní tábory, kde jsem dělala vedoucí. V zimě pak lyžařské zájezdy za sněhem a to každou sobotu či neděli, pokud byl sníh. Také jsme chodívaly plavat. Nejdříve do Olomouce a pak, když byl postaven bazén v Přerově, využívaly jsme domácí prostředí. Tím vším se utužoval velmi pěkný kolektiv, na který vzpomínají už dnešní mámy, ale i babičky, jelikož tuto práci dělám už víc než šedesát let.
Jak ses těšila na letošní Sokolské Brno 2010 a Slovenské tělovýchovné slavnosti Sokola na Slovensku v Trenčíně?
Na Sokolském Brnu jsem cvičila ve dvou skladbách. Myslím, že se vše vydařílo, také počasí vyšlo. Sešli se tam sokolové z celé naší krásné vlasti. Obdobně to platí i o Slovenských tělovýchovných slavnostech v Trenčíně, což byla vlastně akce mezinárodní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama