Josef Lesák v Tyršově klubu

4. března 2009 v 12:47 | Jaroslav Skopal |  Historie

28. února 2009

Josef Lesák, poslední žijící poslanec Národního shromáždění zvolený za Československou stranu národně socialistickou v roce 1946, dokázal při svém vystoupení 28. února 2009 dopoledne zcela zaplnit malou posluchárnu Tyršova klubu v Tyršově domě v Praze. Přednáška a následná beseda s Josefem Lesákem se nesporně zařadila mezi vydařené akce vzdělavatelského sboru ČOS, na které se vyplácí přijet i z větší dálky od Prahy. Téma znělo Sokol a únor 1948.
Josef Lesák má už víc podobných akcí za sebou a v jeho 88 letech se nikdo nemůže divit, že jeho řeč má před každým publikem v podstatě stejnou osnovu. Zaujalo mě jeho porovnání úrovně tehdejších a dnešních poslanců. Mluvilo se tehdy do února 1948 bez papíru, takže nikdo nečetl něco, co vymyslel a schválil stranický sekretariát. Poslanci tehdy byli mnohem vzdělanější než dnes. Ze svých odvážných skutků té doby vzpomínal hlavně na rychlé rozhodnutí jít se studenty 23. února 1948 večer na hrad za prezidentem Edvardem Benešem.
Vzpomíná na to takto: "Na 19. hodinu 23. února 1948 je svolána členská schůze Klubu akademiků národních socialistů do Obecního domu. Vedení strany na ní deleguje generálního tajemníka strany Vladimíra Krajinu a poslance mládeže Josefa Lesáka. Během dne jsou obvolány všechny pražské koleje a studenti pozváni na protikomunistickou manifestaci na 20. hodinu na náměstí Republiky. Je však rozhodnuto, že místo manifestace bude uspořádán demonstrační průvod noční Prahou k prezidentu Benešovi na Pražský hrad. Všichni nadšeně souhlasí." Při studentských akcích spolupracoval s funkcionářem klubu akademiků nár. soc. strany Miroslavem Ficem. Mezitím již komunisté přesvědčení o svém vítězství v boji, do něhož vstoupila i "ulice", připravovali tzv. akční výbory Národní fronty, které měli zajistit odchody čestně smýšlejících lidí z vedoucích míst všech organizací. Členy akčních výborů označil Josef Lesák za zrádce a akční výbory samotné za karabáč v komunistických rukou.
Možná jsme o Sokole toho neslyšeli tolik, kolik by se čekalo podle zvoleného tématu. O Lesákovi jako sokolovi víme např., že v roce 1940 ještě před zastavením činnosti Sokola vystupoval jako člen ochotnického divadla Sokola Dejvice II Hanspaulka v divadelní hře Příklady táhnou. V roce 1948 po únoru a pak ještě v roce 1949 prožíval své nejhorší časy, o nichž také hovořil. K XI. všesokolskému sletu v roce 1948 se mu váže vzpomínka na jedenáct tisíc povinně vyloučených členů Sokola mezi něž rovněž patřil. Chtěl být vyloučen a záměrně nevyužil nabídku, že by měl odejít jakoby sám ze své vůle.
Mě zaujalo, že mezi sokolské osobnosti oné doby zařadil Miroslava Klingera, náčelníka ČOS z doby příprav a realizace X. všesokolského sletu v roce 1938 a náčelnici Marii Provazníkovou, na jejíž účasti navíc závisel i úspěch XI. všesokolského sletu v roce 1948. Miroslav Klinger byl ve své nejlepší době nejen vynikající náčelník, ale též odborník na rozhodování v gymnastických soutěžích. V roce 1948, jak uvádí Jan Waldauf ve své před dvěma roky vydané knize o dějinách Sokola, byl v rámci činnosti akčních výborů "vzdálen" z funkce člena předsednictva ČOS, byť předtím měl vyvíjet snahy, aby se sám do akčního výboru dostal. Dnes máme na takové odchody z funkcí zaveden termín "být odejit". Nicméně Miroslav Klinger působil od května 1948 do listopadu 1954 jako poslanec za Čs. stranu socialistickou v Národním shromáždění. Také si udržel svou pozici generálního tajemníka zmíněné strany až do roku 1960, kdy, jak píše Jožka Pejskar ve své knize "Od boje proti komunistům ke kolaboraci," zmizel z vedení této strany v rámci velké čistky po sebevraždě manželů Šlechtových. Emanuel Šlechta byl od roku 1948 do roku 1960 předsedou Čs. strany socialistické.
Smířlivé stanovisko Josefa Lesáka k Miroslavu Klingerovi si vysvětluji jeho slovy z debaty po přednášce, když řekl, volně zaznamenáno, že minulost nelze hodnotit jen přes černobílé brýle. Lidské city, svědomí a rozhodování, to vše má mnoho podob. Možná by se nám dnešní Lesákovy postoje lépe chápaly, kdybychom se jej víc ptali na jeho život v hornickém Kladně až do roku 1989.
Jedním z posluchačů besedy byl Josef Lesák dotázán na svůj pohled na bratry Mašíny. Uvedl, že po únoru 1948 komunisté použili proti snahám o demokratický vývoj všech prostředků. Když proto chtěl někdo tehdy odsud odejít, tak by se v takovém případě použití zbraně mělo tolerovat. Současně však řekl, že když je někdo svým přesvědčením komunista, tak to dnes nesmí být předmětem soudního stíhání.
Debatovalo se i o smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v Gottwaldově vládě, který zemřel 10. března 1948 za záhadných okolností. V onen den bylo nalezeno jeho mrtvé tělo v pyžamu, ležící pod okny jeho bytu na nádvoří Černínského paláce. Okna bytu v druhém poschodí jsou 14,5 m nad zemí. Historici se dodnes přou, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu. Každopádně jeho smrt souvisí s komunistickým pučem, když Klement Gottwald, šéf československých komunistů, udělal se svými věrnými v únoru 1948 i ve dnech před ním vše pro to, aby KSČ převzala v Československu moc a mohla nastolit tzv. diktaturu proletariátu. Jan Masaryk se snad měl s prezidentem Benešem radit, zda má či nemá s dalšími demokratickými ministry podat demisi. Prezident Beneš mu měl říci, že to si musí rozhodnout sám.
Josef Lesák k tomu uvedl, že on sám byl před několika lety se šesti dalšími pamětníky vyzván jednou institucí, která se zabývala již čtvrtým přezkoumáním příčin smrti Jana Masaryka na podkladě všech dostupných historických dokumentů, k vyslovení vlastního názoru. Měli na to čtyři měsíce. On a tři další došli k závěru, že šlo o vraždu. Podle Lesáka svědčila o tom poloha těla, které neleželo přímo pod oknem koupelny, ze které měl podle zastánců teorie sebevraždy vyskočit.
Dalším důvodem pro platnost teorie vraždy je podle Josefa Lesáka to, co následovalo v období po jeho smrti. Postupně museli zemřít jedinci, kteří se nějak ocitli poblíž kauzy Jana Masaryka. Začalo to G. Schrammem, který byl označován za vraha Jana Masaryka, a vzhledem k zájmu o jeho osobu doma i v zahraničí, začal být nebezpečným svědkem, a tak byl zastřelen. Major G. Schramm byl tehdy styčným důstojníkem československé StB a sovětské KGB. Ze Schrammovy vraždy obžalovali Miloslava Choce, přítele Josefa Lesáka. Miloslav Choc byl společně s dalším mladým mužem Slavojem Šádkem popraven 12. února 1949. Žádný z těch dvou nebyl ze Schrammovy vraždy usvědčen. Ze setkání s Chocem byl falešně obviněn tajemník národně socialistické mládeže Petr Konečný, který byl surově mučen a nakonec zavražděn bývalým kapitánem StB Miroslavem Pich-Tůmou. Sebevraždou skončil major StB Václav Pokorný, který byl svědkem popravy Choce a Šádka v roce 1949 jako zástupce ministerstva vnitra. Patří sem ještě nejméně dalších pět sebevražd lidí z bezpečnostní a soudní branže, kteří o tom všem něco věděli. Za poslední oběť Masarykovy kauzy lze snad považovat smrt samotného Pich-Tůmy, který se oběsil v polovině devadesátých let. Tyto údaje mi pomohla upřesnit kniha Josefa Lesáka Čas oponou trhnul, vydaná v nakladatelství Fortuna v roce 2000.
Josef Lesák přiznal, že pro vraždu či sebevraždu Jana Masaryka neexistují přímé důkazy. To, co z důkazů schází, by podle něj mohlo vyjít najevo až se otevřou sejfy v Moskvě. Josef Lesák se s ohledem na svůj věk už jen občas zúčastňuje besed k historickým událostem kolem roku 1948, na nichž patří k jedním z mála pamětníků. Jedna historií se zabývající instituce se s ním dohodla na sepsání pamětí, což jak uvedl, přijal a plní. Na setkání v Tyršově klubu jej doprovodila i jeho manželka Vlasta.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jaroslav Skopal | E-mail | 8. března 2009 v 10:32 | Reagovat

V řadě zdrojů uváděných na internetu je křestní jméno majora Schramma uváděno jako Augustin, někde jako Gustav (odtud zkratka G). Místo KGB je uváděna NKVD.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama